Ztracená duše

,,Uhněte z cesty,‘‘ vykřikoval vedle mě.

Ruku mi svíral takovou silou, až jsem měla pocit, že se mi ji snaží urvat. Vlekl mě chodbou s kamennou podlahou a strašně se divil, když jsem zakopla. Ono se to totiž řekne snadno, ale jít po kamenné podlaze, která už má to nejlepší dávno za sebou, se zavázanýma očima, ucpanou pusou a ještě spoutanýma rukama i nohama. To už je něco docela jiného.

,,Dělej!‘‘ napomenul mě znovu a silně mnou trhl.

Opět jsem ztratila rovnováhu. Musím se přiznat, že to bylo možná i schválně. Potřebovala jsem získat jen trošku času. Padla jsem na něj. Jen náhodou jsme se oba nezřítili k zemi. Postavil mě zpět na nohy, ale to už jsem ve spoutaných rukách měla skrytý klíč.

,,Co sakra děláš?‘‘

Pokusila jsem se odpovědět, ale přes hadr, který mi vyplňoval ústa, mi nešlo rozumět. Vydala jsem jen nějaké podivné skuhrání, za které jsem si jen vysloužila ránu do břicha.

,,Nebijte ji,‘‘ napomenul chlapíka někdo. Jeho hlas byl mnohem vznešenější, než všechny ty, které jsem dosud slyšela. Bylo téměř jisté, že to bude vysoký úředník v císařových službách. ,,Mohl byste na sebe poštvat její přátele.‘‘

,,Pane, copak vy věříte, že by dokázala...‘‘

,,Čemu věřím, je má věc, ale bát bychom se měli všichni. A teď jděte, už si s ní poradím.‘‘

,,Neměl bych přece jen zůstat, kdyby se pokusila...‘‘

Už jsem to déle nevydržela. Prudce jsem ho praštila hlavou do tváře. Složil se k zemi a bolestě sténal. Nemít ten hadr v puse, ještě bych si na něj odplivla.

,,Varoval jsem vás,‘‘ pronesl chladně oný muž.

Někdo mě vzal za předloktí. Tentokrát to však nebyl nijak silný stisk. Jen lehký dotek, abych věděla, kudy jít. Nakonec se se mnou zastavil a požádal mě, abych se posadila. Začal mi vysvětlovat, že by mi velmi rád sundal okovy a taky šátek z očí, o hadru v puse se ani nezmínil, ale je velmi důležité, abych nemohla přivolat pomoc.

Nejradši bych se mu vysmála, ale jak už jsem se zmínila tak tisíckrát, nemohla jsem. Naslouchala jsem tedy jeho pohybům. Procházel se kousek přede mnou sem a tam. Odhadem tak tři až čtyři kroky ode mě a přecházel asi po pěti metrech. Celou dobu mluvil naprosto klidně a vyrovnaně. Podle toho, jak se měnila tónina jeho hlasu, jsem usoudila, že se dívá před sebe. Tedy ne na mě.

Nemohla jsem však riskovat, že bych pouta sejmula a on na mě celou dobu civěl. Jak říkal můj drahý přítel, čas je tak dlouhý, jak si přeješ. Dalo by se také použít něco jako Trpělivost růže přináší, nebo další zbytečná pořekadla. Důležitou informací však zůstávalo, že jsem musela vyčkat.

,,Budu vás muset ubytovat ve věži. Snad chápete, že jsem nucen podstoupit jistá opatření. Přece jen, ne každý den se setkáme s někým vám podobným.‘‘

Hned na to do místnosti vešli tři muži. Dva z nich mě popadli za ruce a třetí se postavil přede mě. Zkontroloval šátek na očích, pouta na rukách a nakonec se sklonil k mým nohám.

Chyba.

S rozbitým nosem sebou praštil na zem. Okamžitě jsem schytala ránu do břicha, ale stálo mi to za to. Jejich pán je opět napomenul, že mě nemají bít, ale jakmile zmizel za těžkými dveřmi, stráže neodolali.

Hrubě mě strčili do mého nového obydlí a, než odešli, nezapomněli mě pořádně zbít. Také pronesli pár poznámek, které by se dali shrnout do jedné věty. Prý, abych měla na co vzpomínat.

 

Ležela jsem na chladné podlaze. Ovšem nebyla kamenná, nýbrž dřevěná. Problémem byly jen otevřená okna, která do místnosti pouštěla studený podzimní vítr. Promrzla jsem během chvíle až na kost.

Musela jsem však pokračovat. Nesměla jsem se zastavit. Zkřehlými prsty jsem se snažila odemknout zámečky na poutech, ale s každou minutou to bylo těžší. Ztrácela jsem cit a postupně jsem si přestala být jistá, zda klíč vůbec mám ještě v rukách.

A po nesmírně dlouhé době se konečně ozvalo tiché cvaknutí. Rychle jsem z pout vyprostila jednu ruku a okamžitě si z tváře stáhla šátek. Hned na to jsem se zbavila roubíku v podobě hadru. Musela jsem jednat rychle. Neměla jsem tušení, kolik času již uplynulo, ani kdy přijde hlídka, nebo snad jejich pán osobně. Byla jsem si však jistá, že už tu nesmím být.

Skryla jsem se v závětří za pár bednami a pustila se do zbylých okovů. Trvalo mi to jen pár minut, než jsem byla opět svobodná. A co na tom bylo ještě lepší, mohla jsem si přivolat pomoc.

Posadila jsem se přímo do středu místnosti. Nohy zkřížila pod sebou a na kolena položila dlaně směrem vzhůru. Správně bych měla mít ještě nějaké pomůcky, ale v nouzi se nedalo dělat nic víc. Zavřela jsem oči a započala zaříkávání.

Soustředila jsem se na tajemné texty, které jsem se nikdy neučila. Prostě byly uvnitř mě. Kdyby se mě někdo zeptal, nedovedla bych mu je zopakovat, nebo vyložit jejich význam. Rozuměla jsem jim pouze já a tak to mělo zůstat. To ke mně promlouvali.

,,...zmizela jsi...‘‘

,,Aspene!‘‘ vypískla jsem nadšeně. Usmála jsem se na svého přítele, ale ten mou radost neopětoval. Byl naštvaný a já se tomu ani v nejmenším nedivila. Poukázala jsem na pohmožděné břicho a pouta v koutě. Teprve v ten moment se jeho tvář trochu obměkčila.

,,...takže tě našli...‘‘ pronesl zcela klidně. ,,...copak jsem tě nevaroval...‘‘

,,Varoval. Mrzí mě, že jsi musel čekat.‘‘

To už se ale smál. Vždy jsem ho rozesmála, když jsem zmínila, že musel čekat. Nebo že přišel pozdě, někdy brzy. Pro něj byl čas hloupý vtip. A přesto se vždy popadal za břicho.

,,...musíš odtud...‘‘

Vrhla jsem na něj výraz, který měl přesně vyjádřit mou otázku- to myslíš vážně? Ale nic jsem mu na to neřekla. On sám mi oznámil něco v tom smyslu, že se jde podívat po okolí a někde mě dožene.

Takže jsem na to opět byla sama.

Rychle jsem si přes ramena přehodila deku a pevně ji stáhla v pase. Vytvořila jsem si tak provizorní kabát, abych opět nepromrzla. Musela jsem však zůstat v pohybu. Přemýšlela jsem, zda mám riskovat šplhání po stěně věže, nebo raději vylákat stráže. Mohla jsem se taky skrýt a vyčkat, než pro mě přijdou. Jenže to bych nemusela zůstat dostatečně bdělá.

Nakonec jsem se rozhodla pro nejvíce riskantní, ale zároveň nejbezpečnější cestu.

Vzala jsem pouta a kusy látek, kterými mi bránili v užívání mých schopností, a uložila je přímo do středu pokoje. Z nějakých hadrů a dek jsem vytvořila rádoby lano. Připevnila ho k jakési skříni, či co to bylo. Bylo zřejmé, že by mě to nikdy nedokázalo unést. Minimálně ne dost dlouho. Ale to jim určitě hned nedojde.

Nakonec jsem se schovala za dveře. Vzala jsem starou, draze vypadající vázu a vší silou ji vrhla ke skříni, která se nedopatřením rozlomila. Udělala jsem mnohem větší ránu, než jsem původně zamýšlela. Dokonce jsem se jí já sama lekla.

Důležité však bylo to, že to fungovalo. Sotva rámus utichl, začalo se ozývat cinkání klíčů. Stráže se snažily rychle dostat dovnitř a zjistit, co se děje. Zámek konečně povolil. Rozrazili dveře a vtrhli dovnitř. Okamžitě si všimli okovů a následně střepů vázy. Pohled jim padl také na rozlámanou skříň a přesně to byla moje chvíle. Rozeběhli se k oknu, ze kterého vyselo provizorní lano.

,,Ta malá svině,‘‘ rozčiloval se jeden.

,,Tohle nám velitel nepromine.‘‘

,,Velitel je ten poslední, kdo mě zajímá.‘‘

Překřikovali se jeden přes druhého. Pokoušeli se dostat přes skříň k lanu. Pronášeli spoustu nadávek a plísnili jeden druhého. Až nakonec padlo něco o tom, že jestli jsem spadla a zabila se, bude císař nepříčetný. To mě zaujalo.

Dovedla jsem pochopit, že by o mě měl zájem generál. Pochopila bych toho spoustu, ale proč by o mě stál přímo samotný císař. Moje smrt by všem usnadnila život. Už bych pro ně nepředstavovala hrozbu. Nemuseli by se obávat, co se stane.

,,Není tam,‘‘ vykřikl jeden z nich.

A přesně na to jsem čekala. Zabouchla jsem dveře a na tváři se mi rozlil úsměv. Takový ten šílený úšklebek, který jasně říká, že ať se bude dít cokoliv, bude to zábavné jen pro jednu stranu.

,,Zdravíčko, pánové.‘‘ Očividně jsem si je svým vášnivým hlasem nezískala. ,,Měli jste pravdu, vzpomínala jsem na vás celou dobu. Celou dobu jsem přemýšlela, co všechno s vámi udělám, až se zbavím okovů. A podívejte...‘‘ Pozvedla jsem ruce a odhalila tak svá bledá zápěstí, která již nesvazoval chladný kov.

,,Zrůda,‘‘ špitl jeden z nich a okamžitě se pokřižovat.

,,Motlitby? Vážně?‘‘

Nevšímal si mě. Tiše si šeptal motlitby a dva další na mě mířili své meče.

,,Chtěla jsem si s vámi hrát. Copak vám se to nelíbí?‘‘

,,Nedostaneš se odtud. Císař tě dal zavřít v nejvyšší věži, kde nemáš žádnou moc. Tady jsi nic.‘‘

,,Pravda, ale mohu svou moc snadno získat zpět.‘‘

V dlani se mi zformoval stín. Pomalu se měnil v ostrou dýku a jim to začínalo docházet. Byla pravda, že jsem byla slabá, ale stále jsem měla dostatek síly, abych mohla dělat drobné triky.

,,Má zbraň,‘‘ vykřikl ten nejmenší. Rychle se ke mně vrhl. Sekl po mě mečem ve snaze mě zasáhnout, ale byl příliš pomalý. Omezovalo ho brnění. To brnění, které ho mělo chránit, ho vlastně připravovalo o život, aniž by si to byl uvědomoval.

Ladně jsem se stočila pod jeho mečem a pročísla vzduch svou vlastní dýkou. Pomalu se skácel k zemi. Dopadl těžce na zem a svíral svůj vlastní krk. Druhý na nic nečekal a udělal jeden mocný výpad. Nestačila jsem uhnout. Jeho meč mě škrábl do ramene.

Vzduch byl prosycen pachem krve. Kovový zápach se nesl celou místností a mámil mé smysly. Tiše jsem pronesla zaříkání. Nestihli mě znovu uhodit, než jsem probudila padlého vojáka.

Povstal a zachytil útoky mířené na mě.

,,Alberte?‘‘

,,Co to k sakru...‘‘ Už to nestihl doříct. Nebo možná nemohl. Jeho pohled mířil přímo na jeho parťáka, který měl nyní nepřítomný, zastřený pohled a s mečem v ruce šel přímo k nim.

,,Alberte, co to děláš?‘‘

,,Slyšíš...‘‘

,,Neslyší vás,‘‘ pronesla jsem tiše, ,,jeho duše již opustila tělo.‘‘

,,Vždyť...‘‘

,,To je ta holka, o které všichni mluví. Ta, co dovede probouzet mrtvé.‘‘

Mírně jsem se jim uklonila a krátce na to jejich hrdla podřízl jejich bývalý přítel. Pomocí zaříkadla jsem je nechala povstat. Dostali jasný cíl. A okamžitě se ho vydali plnit.

Tiše jsem scházela schodiště v doprovodu svých nemrtvých přátel. Jejich duše však nebyly tak docela pryč. Musely být stále v tělech, aby se mohla pohybovat, ale nedokázaly mi vzdorovat.

,,...našla sis nové přítele, jak se tak dívám...‘‘

,,Co jsi zjistil?‘‘

Císař spí a služebnictvo z velké části také. Vzhůru je jen pár kuchařů a služebných, které chystají vše na ráno. Stráže jsou zejména kolem vstupu do věže, kde mě drželi, ale Aspen je trochu zaměstnal v západní chodbě.

Prošla jsem posledním úsekem, který mě dělil od hlavní chodby hradu. Zůstala jsem stát za dveřmi a Aspen se vydal napřed.

,,...můžeš...‘‘

Proklouzla jsem na chodbu a těla vojáků nechala za sebou. Nechala jsem je padnout. Prozatím je nepotřebuji. Následovala jsem Aspena, který mě vedla spletí hradu. Kamenná podlaha představovala naprosté peklo. Zatímco on mohl projít klidně skrz, já klopýtala za ním a nešetřila nadávkami.

,,...pozor...‘‘

Varování však přišlo příliš pozdě. Podlaha se pode mnou propadla. Jen matně jsem zaregistrovala, že to byla past. Padací dveře a přímo v hlavní chodbě hradu. Bylo jasné, že je to past na nevítané hosty, kteří o ní neměli sebemenší tušení.

Padala jsem vzduchem, ale blízko jsem cítila přítomnost smrti. Natáhla jsem se k ní a pronesla jen pár slov zaříkání. Zdálo se, že má moc je již při plné síle a není třeba se nijak zvlášť soustředit. Stejně jsem však pevně svírala víčka a pokračovala v zaříkání, dokud mé tělo nedopadlo do hnilobné náruče padlých.

Jejich těla se pod mou váhou rozletěla a jejich kosti polámali. I přesto mě však zachránili. Tato past nesloužila jen k uvěznění nezvaných, ale rovnou je měla zahubit.

,,...jsi celá...‘‘

,,Jak se odtud dostanu?‘‘

Aspen se chvíli rozhlížel kolem, než se konečně odhodlal jít na průzkum. Nic jsem neviděla. Byla tu naprostá tma a všudypřítomný pach tlejících těl. Jejich výměšky a kusy masa byly i na mně. Otřepala jsem vše, co šlo, a posadila se na nějaký kámen, který se zdál být relativně čistý.

,,Není odtud cesta ven, drahá.‘‘

Prudce jsem sebou trhla a mžourala do temnoty. Přímo k místu, odkud se ozval ten hlas.

,,Jsem tu už dvacet let a nikdy jsem nenašel cestu nahoru. Občas sem hodí něco k jídlu, ale jinak je tohle místo zapomenuté.‘‘

,,Jak se jmenujete?‘‘

,,To už jsem dávno zapomněl.‘‘

,,...Alexander...‘‘ pošeptala mi duše, která tu sním seděla. ,,...jmenuje se Alexander, pověz mu, že je tu s ním Helen...‘‘

Předala jsem mu vzkaz a on tiše zalapal po dechu. Bylo zřejmé, že se mu vrátilo pár vzpomínek a při zmínce o jeho ženě se rozplakal. Děkoval mi na tisíckrát, že jsem mu dopřála poslední radost, než se odebere za svou drahou ženou.

,,...povedu tě...‘‘

Tělem se mi rozlil chlad, když do mě vstoupil Aspen. Chlad a zároveň teplo. Jeho duše byla chladná, ale moje tělo zahřívala magie, kterou naše spojení probouzelo. Nikdy jsem nepochopila, jak je něco takového možné, ale milovala jsem ten pocit.

Aspen na rozdíl ode mě viděl na cestu perfektně. Být duchem mělo i své světlé stránky. Bohužel vás každý přehlížel, protože lidí, jak jsem já, bylo zoufale málo.

,,...co jsi tomu chlapovi udělala...‘‘

,,Předala jsem mu vzkaz od jeho ženy.‘‘

,,...víš, že umírá...‘‘

,,Ano.‘‘

A tím náš rozhovor na toto téma skončil.

Oba jsme si byli vědomi, kolik krve je na mých rukách. Oba jsme věděli, že to ani zdaleka není všechna. Jenže já nebyla hrdinka. Nezachraňovala jsem nemocné a nešířila naději. Ukazovala jsem zkázu a taky ji šířila. Brala jsem životy a využívala mrtvé ve svůj prospěch. Byla jsem zrůdou, za kterou mě ti vojáci označili.

Ale občas jsem nějakou naději předala v podobě vzkazu. Předávala jsem zprávy zesnulých jejich blízkým, pokud jsem v tom viděla nějaký smysl. Ale většina lidí o něco takového nestála.

,,...artemio, jsme tady...‘‘

Kamenná brána osvětlená pochodněmi a uzavřela kovovou mříží. Tak přes tohle bude hodně těžké se dostat. Zírala jsem na tu věc, jako bych nikdy nic podobného neviděla. Všude kolem mě jsem cítila chlad. Jako bych se topila v ledové řece, která mě svým silným proudem táhne ke dnu.

Cítila jsem, jak ze mě Aspen vystoupil a mé tělo se krátce na to zhroutilo k zemi. Vždy to tak bylo. Jenže tentokrát jsem nedovedla vstát. Zůstala jsem klečet na vlhké kamenné zemi. Ztěžka jsem dýchala. Moje tělo mě neposlouchalo. Někde v dálce jsem slyšela Aspena. Jen matně jsem vnímala, že se ke mně snaží dostat.

Ale bylo to k ničemu. Padla jsem tváří přímo na něco ostrého. A už jsem se nezvedla. Bezvládně jsem ležela jen malý kousek od brány, kterou jsem se možná mohla dostat pryč. Jen kdyby mě ten chlad pustil. Kdyby mi dovolil uniknout zpět na hladinu a probrat se z mrákot.

,,Rychle, dostaňte ji ven!‘‘

Ten hlas. Poznala jsem ho. Bylo to to jediné, co jsem slyšela naprosto zřetelně. Patřil zcela určitě tomu vznešenému muži, který mě dal zavřít ve věži. Ale nic dalšího už nebylo.

Jen temnota.

 

,,Co se tam stalo?‘‘ ozvalo se někde z povzdálí.

,,Nevíme, pane.‘‘

,,Tak vy nevíte? Měli jsme ji držet v té věži v bezpečí. Místo toho jste ohrozili všechno.‘‘

Ten hlas. Zase tu byl se mnou. Chtěla jsem ho oslovit, ale nemohla jsem se pohnout. Tedy přesněji jsem nemohla pohnout tváří. Měla jsem naprosto vysušené rty a vyprahlé hrdlo. Na tváři mi teplala ostrá bolest a hlava mi třeštila jako po prohýřené noci. Byla jsem zesláblá a malátná. Cítila jsem to, ačkoliv jsem se dosud nepohnula.

,,Zmizte mi z očí,‘‘ zavrčel jejich pán nakonec. Slyšela jsem ještě nějaké námitky, ale nakonec všichni opustili místnost.

Stále jsem marně tápala v mysli, zda neexistuje nějaká vzpomínka, která by mi prozradila, kdo ten muž je. Muselo být něco, co ho se mnou spojuje. Důvod, proč mě chrání a přitom zavírá ve věži. Něco jsem musela přehlédnout. Respektive přeslechnout.

,,Idioti,‘‘ zaklel, když se posadil na okraj postele.

Jen letmo se dotkl mého čela, když mi z něj sejmul hadr. Ani jsem si neuvědomila, že ho na čele mám. O pár vteřin později jsem zaslechla vodu, ve které asi opět namáčel obklad, který mi vrátil na čelo.

,,Odpusť mi, dítě, neměl jsem tě nechat samotnou.‘‘

Tato věta mi vyrazila dech. Oslovil mě dítě a navíc se mi omluvil? Teď už jsem nerozuměla vůbec ničemu. Zmateně jsem naslouchala, zda neřekne ještě něco dalšího, ale nastalo naprosté ticho.

Vzal si mou ruku do dlaní a jemně mi ji hladil. Chvilku jsem zvažovala, zda se mám prozradit a stisknout mu ji nazpátek. Netušila jsem, zda je to dobrý nápad. Mohl mě chtít zabít, zneužít, nebo mučit... Ale proč by mě zachraňoval?

A tak jsem nakonec stiskla jeho dlaň.

Zalapal po dechu, jako bych ho snad bodla. Ale v tichu se náhle roznesl jeho tichý smích. Takový ten upřímný radostný smích spolu se slzami štěstí. Opravdu ráda bych to všechno pochopila, ale bylo dosti obtížné udržet mysl při vědomí, natož se snažit chápat jeho emoční projevy.

,,Jsi v bezpečí,‘‘ pošeptal jemně a stiskl mi ruku pevněji. ,,Teď už jsi v naprostém bezpečí.‘‘

,,Kde...‘‘

,,Musíš odpočívat, málem tě zabil ten pád.‘‘

Pád? Aha, ty padací dveře.

Ale co bylo potom?

Chlad. Ledová řeka stahující mě ve dnu svým mocným proudem.

Ale nebyla tam voda!

 

S těmi myšlenkami jsem usnula. Tedy možná spíše omdlela.

Probudilo mě Slunce. Svítilo mi přímo do tváře a jeho hřejivé paprsky mě šimraly na tepající tváři. Obávala jsem se, že jsem stále příliš slabá, než abych se pohnula.

Mýlila jsem se. Otevřela jsem oči a přivykala si světlu. Protáhla jsem si ruce. Ale když jsem se chtěla posadit, někdo mě zatlačil zpět do matrace. Ještě několikrát jsem se pokusila vstát, ale dotyčný mi to nedovolil.

,,Raději zůstaň ležet,‘‘ oznámil tiše. Opatrně mě chytil za ruku a palcem mi na jejím hřbetě kreslil malé kroužky. Nejradši bych ho poslala k šípku, ale to gesto ve mně vyvolávalo jakousi nostalgii. Něco, co bylo uzavřeno hluboko uvnitř mě. Něco, co jsem už dávno zapomněla.

Konečně se mi zaostřil pohled. Na okraji postele seděl muž. Musel být tak dvakrát starší než-li já, ale šedé pramínky měl jen po stranách, jinak mu na hlavě s precizním účesu spočívaly tmavé, možná až černé, vlasy. Na tváři měl několikadenní strniště a v tmavých oříškových očích spokojený výraz.

,,Kdo jste?‘‘

Má otázka ho zřejmě překvapila. Dokonce se zdálo, jako by předpokládal, že ho okamžitě poznám. Přes tvář mu přelétl jakýsi stín, ale nic neříkal. Přešel to s klidem a trochu si odkašlal.

,,Jmenuji se Philip.‘‘ Zřejmě doufal, že to něčemu pomůže, ale já na něj koukala stále bez uvědomělého výrazu. Proto položil podobnou otázku mně.

,,Artemia,‘‘ pronesla jsem věcně a vytáhla svou ruku z jeho sevření.

Konečně mi dovolil se posadit. Měla jsem na sobě podivnou bílou košili, kterou nosili jen vznešené dámy. Zaraženě jsem se na tu ohavnou věc dívala, ale polkla jsem všechny nadávky, kterými bych ji počastovala.

Philip mě celou dobu sledoval. Nechal mě dokonce i vstát, ale byl těsně u mě. Nakonec se ukázalo, že přesně věděl proč. Byla jsem zesláblá a bez jeho pomoci bych dost možná skončila na podlaze.

,,Proč mě tu držíte?‘‘

,,To je velmi složitá otázka.‘‘

,,Je velice jednoduchá, když nepotřebujete skrývat lži.‘‘

,,Pravda.‘‘ Zadíval se k velkému oknu a přitom se na chvíli ztratil ve svých myšlenkách. Nakonec se zhluboka nadechl a obrátil svou pozornost ke mně. ,,Chci, abys zabila císaře.‘‘

Možná jsem se mýlila. Moje otázka opravdu nebyla až tak jednoduchá. Šokovaně jsem na něj zírala, ale v jeho tváři bylo odhodlání, které mu nedovolilo pohled odvrátit.

,,Proč bych to dělala?‘‘

,,Protože... trůn ve skutečnosti nenáleží císaři Marcusovi. Je třeba ho odstranit, aby korunu získal skutečný vládce.‘‘

,,A tím by měl být kdo?‘‘

Na tuto otázku se mi odpovědi nedostalo. Vykroutila jsem se mu a došla k malému stolku, na kterém byly úhledně složené mé věci. Vyprané a našité. Nebrala jsem v potaz, že je tu Philip se mnou. Prostě jsem ze sebe shodila tu ohavnou košili a přetáhla si přes hlavu svou bílou tuniku.

,,Kam se chystáš?‘‘

,,Jdu odtud pryč.‘‘

,,Ale...‘‘

,,Tak hele, já nejsem nájemnej vrah, ani žádný jiný vrah. Nevraždím náhodný lidi a už vůbec ne císaře.‘‘

Philip na mě zíral, jako bych urazila všechnu jeho pýchu, ale když jsem se dotkla kliky, byl těsně vedle mě. Vzal mě za rameno a jemně mě k sobě přivinul. Odzbrojil mě. Naprosto mě odrovnal.

,,Artemio, je mi moc líto, že jsi vyrůstala sama. Snažil jsem se tě najít a během toho jsem našel něco mnohem horšího. Tento hrad je vybudovaný na mrtvolách. Císař sám je všechny povraždil a nechal na jejich tělech zbudovat hrad, ve kterém žije. Jeho smrt je nutná, pro záchranu našeho lidu. Žádám tě o pomoc, Artemio.‘‘

Tohle byl další emoční výlev, kterému jsem ani za mák nerozuměla. Jenže to, co řekl bylo naprosto upřímné. Nebylo v tom ani náznaku lži. A taky jsem v tom zaslechla city, které jsem si úplně nedovedla vysvětlit.

,,To neznamená, že to udělám. Je to pořád jen jeden císař...‘‘

,,Onyx.‘‘

,,Cože?!‘‘

,,Nosí na krku velký černý onyx. Mluví jakoby sám se sebou, když si myslí, že ho nikdo nevidí. A nikde není ani zmínka o jeho korunovaci. Nikdo neví, kdo jsou jeho rodiče, ani jak dlouho je již na trůnu.‘‘

Zůstala jsem na něj tiše zírat. Onyx není nic dobrého, ale stále to z něj nečinilo nic strašného. Ovšem v kontextu s nedohledatelným původem a dalšími detaily... Mohl by být skutečně nebezpečný.

Bez jediného slova jsem se posadila na podlahu, zkřížila nohy, na kolena položila ruce a zavřela oči. Nic jsem Philipovi nevysvětlovala, ani jsem neotálela. Okamžitě jsem se dala do zaříkávání. Pronášela jsem slova v dávno zapomenutém jazyce a volala svého přítele.

Tentokrát to trvalo mnohem déle. Ale nakonec přece jen přišel.

,,...neměla si mě volat...‘‘

,,Potřebuji tvou pomoc.‘‘

,,...minule jsem tě málem zabil...‘‘

,,Co všechno víš, o císaři?‘‘

,,S kým to mluvíš?‘‘ ozval se Philip za mými zády.

Aspen i já jsme sebou prudce trhli. Zírali jsme na toho muže, ale nakonec jsme shledali jeho přítomnost jako zcela lhostejnou. Rychle jsem prohodila, že je tu s námi i duše padlého, vynechala jsem detaily o tom, kdo to vlastně je. Beztak to bylo Philipovi úplně jedno.

,,...vládne asi čtyři sta osmdesát šest let, každý to říká jinak, ale jisté je, že není člověk, někdo u něj prý viděl přívěsek, který skrývá pod šaty, ale má ho u sebe neustále, spousta zdejších duší přišli o místo mezi živými právě jeho rukou, ale nikdo přesně neví, co je vlastně zač, kolují různé zvěsti, ale nic není přesné...‘‘

,,Má u sebe černý onyx.‘‘

,,...myslíš, že je...‘‘

,,Vypadá to tak.‘‘

,,...musíš odtud zmizet...‘‘

,,Tam dole jsi to nezpůsobil ty, ale on. Ty duše...‘‘

,,...snažili se dostat skrz tebe k němu...‘‘

,,Ano.‘‘

Na tváři se mi usadil opět ten psychopatický a nebezpečný úsměv. Jakmile ho Aspen zahlédl, zbledl- obrazně řečeno. Začal divoce kroutit hlavou a odmítal můj nápad dřív, než jsem ho vůbec vyslovila.

 

Philip mě vedl spletí chodeb přímo k trůnnímu sálu. Podle něj měl být císař právě tam. Aspen ještě předtím důkladně prozkoumal, zda císař vidí duše, ale bylo zcela jisté, že ne. Kdyby viděl, co Aspen dělá přímo před jeho obličejem, určitě by to neignoroval.

,,...má na krku onyx, ještě si to můžeš rozmyslet...‘‘

Přešla jsem jeho poznámku z mírným nesouhlasným vrtěním hlavy. Nechala jsem se Philipem vést chodbou, kde nás míjeli vojáci. Udiveně na mě zírali a znechuceně se dívali na mou tvář.

I já věděla velmi dobře, odkud se ta tepající bolest brala. Na levé tváři jsem měla hrubou řeznou ránu, kterou mi Philip precizně sešil, ale od bolesti mi ulevit nedokázal.

Zastavili jsme se až před mohutnými dubovými dveřmi, které vedli přímo do hlavní síně. Vojáci se jen podívali na Philipa a otevřeli nám. Společně jsem vešli do chladného sálu, kde se naše kroky rozléhaly s takovou silou, jako by nás tu procházelo několik desítek.

Před schody vedoucími na malé podium s trůnem, který vyplňoval císař Marcus osobně, mi Philip nevybraným způsobem podrazil nohy. Nechala jsem hlavu skloněnou a ruce v poutech jsem složila v klíně. Bylo důležité, abych neprozradila, že nejsou zamčená. A taky jsem hned nesměla odhalit svou tvář.

,,Philipe, můj drahý rádce, koho mi vedeš?‘‘

,,Můj císaři, toto děvče zavraždilo tři z tvých vojáků a pokusilo se vloupat do tvých osobních komnat. Ovšem odmítá říct, proč to udělala.‘‘

Císař pomalu vstal. Byl snad dva metry vysoký, silné mužné postavy. Očekávala jsem ho staršího, ale vypadal jen o pár let starší než já. U límečku mu byl vidět tenký řetízek, na kterém bez pochyby spočíval onyx.

Vydal se ke mně. I jeho pohyby byly vznešené a působily nadpozemsky. Philip ode mě odstoupil a mírně se svému pánovi uklonil. Naslouchala jsem krokům muže, který ve mně probouzel touhu. Něco, co jsem dosud necítila k žádnému muži.

,,Podívej se na mě, dítě,‘‘ promluvil až překvapivě jemně.

Neuposlechla jsem. Ještě jednou svou žádost zopakoval, ale ani tentokrát jsem mu nevyhověla. Podíval se na Philipa, který bezmocně pokrčil rameny. Císař chvíli tiše stál a prohlížel si mě. Měla jsem na hlavě tmavý šátek, který skrýval mé vlasy. Tvář skloněnou tak, že mi do ní nešlo vidět.

,,Nech nás o samotě. A vyřiď strážím, že sem nikdo nesmí.‘‘

Philip chvilku namítal, zda to není příliš nebezpečné, když jsem porazila tři stráže najednou. Ale jeho pán se nenechal přemluvit. Poslal ho pryč s tím, že přece zvládne jednu dívku.

Dlouhé vteřiny jsme naslouchaly vzdalujícím se krokům, než konečně zmizely za těmi masivními dveřmi. Zůstali jsme sami. Přesně jak jsem doufala a přesně jak si on přál. Aspen stál těsně vedle mě a neustále mumlal něco o tom, že jestli umřu, budu si za to moct sama.

,,Zvedni hlavu,‘‘ požádal mě opět.

Jen jsem mírně zavrtěla hlavou a on se obratem zeptal proč.

,,Moje tvář není hodna vašeho pohledu,‘‘ odvětila jsem skromně. Ten hlas se ke mně vůbec nehodil. Nebyla jsem bojácná osoba. Zalekla jsem se jen málo věcí a obvykle jsem se i těm postavila. Ale na druhou stranu, hrát si na bezbrannou nebylo někdy od věci.

Očekávala jsem, že mi to bude rozmlouvat, nebo mi přikáže, abych se na něj podívala. Možná by mě mohl uhodit za to, že jsem neposlušná. Ale on udělal něco dočista odlišného.

Poklekl přede mě. Jemně vzal mou tvář do dlaní a lehce mi ji nadzvedl. Pozorně se mi zadíval do tváře a jeho obličej změkl. Pohladil mi poraněnou tvář a dával velký pozor, aby mi tím nezpůsobil bolest.

,,Kdo ti tohle udělal?‘‘

,,Nevím,‘‘ špitla jsem. V očích se mi objevily slzy. Pomalu mi začaly stékat po tvářích, ale císař je jemně setřel.

,,Mrzí mne tvá bolest, drahá,‘‘ pošeptal mi jemně a přitáhl si mě k sobě. Objal mě a nechal mé slzy vsakovat do svých šatů. Hladil mě po zádech a přitom mi šeptal něco o tom, že stojím za tisíce jeho pohledů.

Cítila jsem, jak mi obměkčuje srdce. To bylo to poslední, co jsem v tuto chvíli potřebovala. Mírně jsem se odtáhla. Jeho pohled padl k šátku na mé hlavě a hned na to k poutům.

Nejprve mi z hlavy stáhl šátek a poté se vrhl k poutům, když v tom se zarazil. Chvilku jsem tomu nerozuměla. Zíral na mé ruce a vůbec se nehýbal. Jako by jeho pohled zamrzl na něčem, co bylo...

Pokynula jsem Aspenovi. Nadešel čas.

Rychle jsem se odtrhla od císaře a odhodila pouta. V tu stejnou chvíli, co jsem se narovnala, se postavil i on. Jeho pohled nebyl naštvaný, ani plný nenávisti, jak jsem očekávala. Prostě se na mě jen díval. Byl klidný a působil velmi vyrovnaně, ačkoliv mu muselo být jasné, proč jsem tu.

,,Nečekal jsem, že mě zradí zrovna Philip. Je pravda, že lidé jsou poněkud jednodušší, ale poštvat proti mně dívku.‘‘ Zavrtěl nad tím zklamaně hlavou. Ovšem stále se nezdálo, že by na mě byl nahněvaný.

Kolem dlaně se mi začínal formovat stín. Musela jsem se pro něj natáhnout hodně hluboko, protože bylo téměř poledne. Ale byl tam. Připravený na boj, který jsem měla svést.

Císařův pohled se upřel ke stínu. V ten moment přes jeho tvář přeletělo něco, co jsem nestačila zachytit. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Ale jak jsem předpokládala, nebyl vyděšený tím, co jsem dovedla. Byl to poslední důkaz, který jsem potřebovala k tomu, abych se rozhodla.

Vrhla jsem se proti němu. Stín se během jediného úderu srdce zformoval do dýky a já jí sekla proti němu. Vyhnul se mi, ale útok mi nevrátil. Pouze se vyhýbal mým výpadům, sekům a kopům.

Nebránil se.

Neútočil.

Zadýchaně jsem se na něj zadívala. Hledala jsem slabinu v jeho pohybech, ale jak jsem nějakou mohla najít, když prakticky nic neudělal. Naučila jsem se bojovat se spoustou různých bojovníků, ale žádný z nich si nepočínal jako on. Znovu a znovu uhýbal. Ale ani jedinkrát nenaznačil, že by mě chtěl napadnout.

,,Tak dlouho jsem čekal,‘‘ pronesl najednou.

Jeho slova mě na okamžik zmátla, ale nedala jsem se tak snadno obalamutit. Než se stačil nadechnout k dalším slovům, vrhla jsem po něm stínovou dýku, která ho jen těsně minula. Ovšem poskytla mi vteřinu, kdy se nemohl vyhnout dalšímu výpadu.

Konečně jsem ho zasáhla. Srazila jsem ho k zemi. Překvapeně se schoulil do klubíčka a rychle vyskočil zpět na nohy. Dala jsem mu však jasný signál, že dovedu překvapit. Od té chvíle si na mě dával větší pozor.

To ovšem netušil, že se kolem stahuje chlad. Cítila jsem, jak se ke mně pomalu plazí a obtáčí se mi kolem nohou. Jak se mi sápe po rukách. Moc dobře jsem věděla, že to bude bolet. Dost možná mě to bude stát život, ale nehodlala jsem prohrát proti někomu, jako byl právě on.

Jakmile se za císařem objevil Aspen, vrátil se mi nebezpečný křivý úšklebek. V jeho tváři byla stále naděje, že si to rozmyslím. Byl si však vědom, že nic takového se nestane.

Do mého těla vstoupila první duše. Hned po ní druhá a třetí. To, co jsem udělala, už se nedalo skrýt. Marcus přesně věděl, o co se snažím. Tedy spíš viděl pomatenou holku, co přijímá cizí duše. A zřejmě si uvědomoval, že jim tím dávám možnost ho zničit.

,,Zabijí tě,‘‘ řekl tiše. Nepřesvědčoval mě, abych s tím přestala. Dokonce mi v tom ani nebránil. Jen zcela věcně vyřkl krutou pravdu.

Z chodby se najednou nesl křik. Řinčení mečů a tupé údery. Nakonec se skrz těžké dveře probila armáda mrtvých těl. V tom mém vlastním bylo již na tucet cizích duší, které jen čekali na příležitost se pomstít.

Ale já měla zcela jiné plány.

Udělala jsem jen tři roztřesené kroky směrem k císaři. Nic víc jsem nesvedla. Duše mě příliš tížily. Usmála jsem se na něj a prstem ukázala na jeho hruď.

A hned na to jsem všechny duše z mého těla i okolí poslala přímo do jejich vlastních těl. Bylo to jako ohromný výbuch, při kterém mohl duše zahlédnout každý. Uvěznila jsem je v jejích vlastních tělech a podrobila si je pod svou nadvládu.

Aspen byl dávno pryč. Musela jsem ho nechat jít, abych tohle mohla provést. Ovšem povedlo se. Nakonec jsem všechny padlé nechala lehnout na zem. Vypadalo to, jako rána od samotného Boha, který jediným mávnutím ruky usmrtí tolik bytostí.

Rychle jsem mu podkopla nohy a nechala ho ležet na zemi. Chtěl něco namítat, ale blížící se kroky ho umlčely. Za zády jsem si nechala zformovat další stínovou dýku. Jen pro jistotu.

,,Jsi v pořádku?‘‘ ozvalo se dřív, než se ve dveřích objevil Philip.

,,Ano.‘‘

,,Díky Bohu, trvalo to celou věčnost. Bál jsem se, že tě porazil.‘‘

Překračoval mrtvé, jako by si jich ani nevšiml. Vůbec se neohlížel za padlé duše. Pospíchal ke mně. Možná kdyby se zde neválelo tolik těl, dokonce by utíkal. Zastavil se těsně u mě a rychle se sklonil pro korunu, která Marcusovi spadla z hlavy.

,,Konečně na trůnu usedne jeho právoplatný vládce.‘‘

,,A tím by měl být kdo?‘‘ zeptala jsem se tiše. Následovala jsem ho k trůnu. Viděla jsem tu jeho pošetilou radost, možná posedlost, která se v něm zrodila. Svíral korunu ve svých dlaních a potutelně se usmíval. Přehlížel mou osobu a nedbal ničeho, co nebyla koruna.

,,Kdo je právoplatným vládcem?‘‘

Prudce sebou trhl. Naprosto nechápavě se na mě podíval. Díval se na mě, jako by snad odpověď byla zcela jasná. A taky že byla, ale já ji potřebovala slyšet.

,,No přece já.‘‘

,,Ty?‘‘

,,Čekám na tento okamžik celou věčnost, ale nikdy jsem nenašel nikoho, kdo by dovedl porazit Marcuse. Ovšem, jak bys mohla prohrát ty? Jsi přece stejná jako on. A vida, podařilo se.‘‘

Kolem hlavy se mi mihl tenký stín. Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, co to bylo. Stál těsně vedle mě. A v ruce svíral konec řetízku, který mi právě spočinul za krkem.

Zaslechla jsem lapání po dechu, které jistě patřilo Philipovi. Ale bylo mi to jedno. Já měla docela jiné starosti.

Ztratila jsem se totiž v těch nádherných temných oříškových očích. Ale to nebylo vše. Na jeho krku se houpal stejný řetízek, jako byl ten můj. A stejně jako konec toho mého i ten jeho byl uvězněn v jeho dlani.

,,Konečně jsem našel svou druhou polovinu,‘‘ pošeptal tiše a pomalu otevřel svou dlaň.

Sluneční paprsky dopadly na dva kameny. Byly černé a naprosto dokonale do sebe zapadaly. Jako by byly odjakživa jedním celkem. Přesně to jsem cítila, jakmile jsem se objevila v těsné blízkosti Marcuse. Naše duše patřily k sobě. A nemohlo je rozdělit nic na celém světě.

,,Tím nepřítelem nikdy nebyl Marcus,‘‘ promluvila jsem tiše a nechala onyx padnout na mou hruď. Mrtvá těla se opět začala stavět na nohy. Všichni padlí, kterým vzal život jejich císař, povstali, aby pro jednou zavládla spravedlnost.

,,Celou dobu jsi to byl ty.‘‘

Ukázala jsem na něj. Bylo to jen jedno prosté gesto, které rozhodlo o jeho osudu. Všichni padlí se rozběhli přímo k němu. Vyhnuli se nám a vrhli se na Philipa, který prosil, skuhral a nadával, vyhrožoval a bolestně vyl. Nic mu však nemohlo pomoci.

Marcus mě opatrně vzal za ruku a propletl si se mnou prsty. Naše duše opět tvořily jeden celek. A s tím se vrátily i vzpomínky. Vzpomněla jsem si, kdo vlastně jsem. Vzpomněla jsem si, kdo je Marcus. A taky jsem opět pocítila tu bezmeznou lásku, kterou jsem k němu cítila.

Přivinula jsem se k němu. A on mě pevně objal. Nemusel nic říkat, abych přesně věděla, co chce říct. A tak jsem prostě spojila naše rty v jednou dokonalém polibku.

Nejraději bych se od něj už nikdy neodtáhla, ale byly tu stále jisté záležitosti, které bylo třeba dokončit.

Philip ležel bezvládně těsně pod trůnem. Korunu stále svíral v ruce, ale neměl sílu, aby si ji přitáhl blíž. Čekala jsem v jeho tváři strach, nebo snad bolest. Ale byla tam jen čistá nenávist. Už jsem chápala, proč jsem znala jeho hlas.

Kousek za Philipem se objevil Aspen. Podíval se na Marcuse, který mu mírně pokynul hlavou na pozdrav. Všechno do sebe najednou perfektně zapadalo. Už nebyla žádná temná místa, kam bych ve své mysli nedohlédla. Viděla jsem zcela jasně.

,,Cos to provedla? Měla jsi ho zabít.‘‘

,,Bylo nás hodně. Stovky, tisíce. Každý z nás v sobě měl magii. A pak ses zrodil ty, Philipe. Dal si do pohybu události, které se nikdy stát neměly,‘‘ promluvil klidným hlasem Marcus a znovu si se mnou propletl prsty.

,,Mohl jsem ukončit válku, hony a všechno násilí. Mohl jsem...‘‘ Začal, ale já mu do toho skočila.

,,Ale za jakou cenu?‘‘

,,Byli jen pěšáci v mnohem větší hře...‘‘

,,Nebyli pěšáci o nic víc než ty. Všichni jsme odjakživa bojovali o život s lidmi. Co ti dalo právo udělat něco takového?‘‘

Najednou se rozesmál. Bylo k nevíře, že i přes všechna ta zranění se dovedl posadit. Pomalu se stavěl na nohy a já ho udiveně sledovala. Padlí mu dali co proto a přesto to bylo málo. On i přesto dovedl vstát. Dívala jsem se, jak se mu hojí rány a postupně se přestává hrbit. Srovnávaly se mu končetiny, zlomená žebra se vrátila na své původní místo a kůže se zacelila.

,,Drahá Artemio, měla jsi mě dorazit, dokud byl čas. Moje magie je velmi silná, bohužel jsem nebyl dost silný, abych porazil vás dva. Aspena se mi podařilo přelstít a o život přišel v podstatě vlastním přičiněním. Jenže jak mám zabít někoho, koho chrání černý onyx? A taky, jak se zbavit holky, která sama ovládá smrt? Musel jsem vás poštvat proti sobě, byl jsem si jistý, že si nic nepamatuješ...‘‘

,,Ale já nikdy nebyla sama, Philipe.‘‘

Přivolala jsem stíny a nechala je vytvořit postavu, která měla podobu Aspena. Podařilo se mi ji udržet dostatečně pevnou, aby do ní sám Aspen mohl vstoupit. Jak hloupé od Philipa bylo, že ho ani na okamžik nenapadlo se ohlédnout.

,,Chodí kolem tebe mrtví, toho jsem si všiml. Ale nemohli ti nic prozradit, držel jsem je velmi zkrátka. Celou tu dobu jsem je udržoval v podzemí...‘‘

,,Ano, jejich touha po pomstě mě málem zabila.‘‘

,,Cože?‘‘

,,Netušila jsem, co se tam stalo. Ale potom mi to došlo. Duše se skrze mě chtěly dostat k tobě. Netoužily mi ublížit, potřebovaly pomoct.‘‘

,,Jak sis vzpomněla?‘‘

,,Za to jsem zřejmě mohl já, snad mi odpustíš,‘‘ promluvil pevným hlasem Aspen.

Než se Philip stačil otočit, bodl ho stínovou dýkou těsně pod srdce. Nechtěl ho zabít, ještě ne. Potřeboval, aby ještě chvíli žil. Vytrhl mu korunu a hodil mi ji.

,,Zabil jsem tě!‘‘

,,Zabil jsi mé tělo, nikoliv mou duši.‘‘

,,Celou tu dobu jsi s ním mluvila,‘‘ zasýpal a padl na kolena.

Pevně se mi zadíval do očí. Snažil se mě opět získat na svou stranu. Snažil se mi vlézt do hlavy a zastínit vše, co se stalo. Ale tentokrát to nesvedl. Jemně jsem se dotkla kamene na své hrudi. Právě v tu chvíli jeho tvář zbledla. Došlo mu, že je konec, teď už nebyla šance, že by se odtud dostal.

,,Nikdy jsi proti nám neměl povstat. Nemohl si vyhrát. Jak bych mohl porazit smrt a stíny.‘‘ Marcusova slova byla naprosto klidná. Necítil zášť, on byl méně ovlivněný emocemi. Zatímco já s Aspenem jsme toužili ho mučit ještě mnohem déle.

,,Nemůžete mě zabít, stále u sebe mám...‘‘

Aspen mu jediným pohybem usekl hlavu. Marcus od toho odvrátil hlavu a raději se podíval na mě. Na jeho tváři byl lehký úsměv. Takový ten dětský a zasněný.

,,Tolik si mi chyběla,‘‘ pošeptal mi do vlasů, než mi do nich vtiskl polibek.

,,Měli bychom jít, za chvíli sem přijdou lidé, kteří...‘‘

V ten moment do trůnního sálu vtrhlo několik desítek stráží v čele s generálem. Všichni stanuli přímo před námi s meči a kopími namířenými na nás. Marcus mě objal kolem ramen a přitáhl si mě těsně k sobě. Oba jsme přijali tento moment.

A když už se zdálo, že nás vojáci popraví, s hlasitou ránou generál upustil svůj meč. Hned na to se ozvaly další rány, až z toho byl naprosto ohlušující rámus. Jakmile k zemi padla poslední zbraň, všichni do jednoho padli na kolena.

Zmateně jsem se podívala k Marcusovi, který se jen tiše usmíval.

,,Na trůnu opravdu usedne právoplatný následník,‘‘ pošeptal jemně.

Sám udělal krok vpřed a s úklonou mi položil zlatou korunu na hlavu. Chtěla jsem ho napomenout, aby si ze mě nedělal legraci, ale jakmile i on a Aspen padli na kolena, uvědomila jsem si, že to rozhodně není žert.

Pocítila jsem sílu, o které jsem nikdy dříve neslyšela. Náhle jsem vnímala nejen padlé v katakombách a sklepích pod hradem, ale i všechna tlukoucí srdce kolem mě. Sáhla jsem opatrně na korunu na své hlavě a s podivem zjistila, že její povrch již není hladký. Byl drsný a přitom hřejivý. Pomalu jsem ji stáhla z hlavy. Nepletla jsem se.

V rukou jsem měla korunu z obsidiánu zdobenou malými onyxy. Rozhlédla jsem se kolem sebe a s údivem zjistila, že se nemění jen koruna, ale i celý hrad. Jeho stěny i dekorace se vracely do své původní podoby. A s nimi se mi vrátily i poslední ztracené vzpomínky.

,,Nechť žije naše královna Artemia,‘‘ zvolali sborově všichni v sálu.

,,Nechť žije královna padlých i živých,‘‘ pronesli tiše Marcus s Aspenem.