Ponechaná samotě

     Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem ztracená. Marně jsem se natahovala po hlasech, které mě opouštěly. Marně jsem u nich hledala pomoc. Prosila jsem je, aby zůstali. Aby mě neopouštěly. Všechno, co jsem do té doby znala, mizelo v temnotě.

     Ocitla jsem se v neznámu. Topila jsem se v temném oceánu a nedokázala vyplavat nad hladinu. Jako by nade mnou byla neproniknutelná vrstva ledu, která mě odsoudila k věčnému tonutí. Každý další nádech se zdál těžší. Bolestivější. Neviděla jsem důvod dýchat, ale bála jsem se přestat. Neviděla jsem před sebou světlo, ale nechtěla jsem se oddat temnotě. Neměla jsem víru ve své přežití, ale odmítala jsem se vzdát.

     Strach z konce byl větší než bolest z nekonečného tonutí. Nutila jsem se nadechnout. Znovu a znovu. Až jsem si na tu bolest zvykla. Jako by ztratila svou sílu, ačkoli jsem si byla dost vědoma její přítomnosti. Všechno to odloučení, ta samota, mě naučilo necítit nic. Potácela jsem se temnotou, která se mě snažila udusit, a necítila nic.

     Nebylo nic, co bych poznávala. Procházela jsem světem, ve kterém jsem dřív žila, ale nic jsem neznala. Všechno se pro mě stávalo novým. Nedovedla jsem najít jedinou věc, jediné místo, jedinou bytost, která by mi alespoň na okamžik připomněla, kým jsem bývala. Stala jsem se stínem, kterému se raději každý vyhnul, než aby ho zkusil poznat.

     Všechny ty tváře byly tak cizí. Jejich úsměvy mě tolik mátly. Nedovedla jsem pochopit, co ty výrazy znamenají. Zmateně jsem si prohlížela emocemi prozářené tváře a tolik si přála jim porozumět. Pochopit, co znamená jaký úsměv. Proč brečí a zároveň na jejich rtech uvízl úsměv? Proč někteří mají netečné tváře, zatímco druzí rozdávají úsměvy každému kolem? Proč se jeden mračí, zatímco druhý vyplazuje jazyk? A taky proč na sebe tolik křičí, když jsou u sebe tak blízko? Stále více jsem si uvědomovala, jak moc do jejich světa nepatřím.

     Ubíhal den za dnem. Jedna bezesná noc za druhou. Svět se mi jen stále odcizoval. Dokonce jsem zapomínala slova. Časem jsem už nedovedla vyslovit celou větu. Až jsem se o to nakonec přestala snažit. Zapomněla jsem, jak zní můj vlastní hlas. I ten, co mi zněl v hlavě, byl cizí. Zapomínala jsem jíst a časem dokonce i spát. Celé hodiny jsem bloudila ulicemi, aniž by mě kdokoli zastavil. Až mi jednoho dne zmizela pevná půda pod nohama a můj svět se zahalil do temnoty.