Cesta do pohádky
Když jsem byla malá, říkala mi babička, že každého čeká pohádka. Tehdy jsem si nedovolila jí odporovat. Jen jsem se zeptala, jestli se může stát, že někoho pohádka nečeká. Překvapeně se na mě podívala a potom zmizela ve svých myšlenkách. Tehdy mi bylo šest. Vyděsilo mě, jak z jejích očí zmizel lesk. Netušila jsem, co si o tom mám myslet. Když se konečně pohnula, oddechla jsem si. Nikdo mi nevysvětlil, co dělat, kdyby se jí snad něco stalo. Jemně mě pohladí po tváři a vlídně se na mě usměje. Zdá se, že si všimla mého zděšení a cítila se za to sama provinile. ,,Když mi bylo tolik co tobě, vyprávěla mi moje matka to stejné. Říkala mi, že jednoho dne poznám, že si mě našla pohádka, kterou budu moct prožít. Nevěřila jsem jí. Viděla jsem svého otce opilého pod stolem. Na tričku měl zvratky a sotva dýchal. Jak jsem mohla věřit na pohádku, když vedle mě byl důkaz o tom, že mámina pohádka nebyl...