Jak jsem se stala zbloudilcem
Probudila jsem se do tichého klepání dešťových kapek na sklo okna. Bylo ještě příliš brzy, než aby bylo venku světlo. Sice jsem neotevřela oči, ale tu všudypřítomnou temnotu jsem cítila velmi jasně. Noc ještě neztrácela svou sílu. Statečně bojovala proti východu slunce. Ale brzy se síly měly přemístit. Brzy to bude právě slunce, kdo ovládne celou velikost oblohy. Ale než se tak stane, mohu se utápět v neutuchající temnotě noci. Ťukání. Nerytmické, dunivé a nepřehlédnutelné. Právě to mě donutilo otevřít oči. Zírala jsem na větev stromu, která svými nehybnými prsty narážela do okenní tabulky v poryvu větru. Zdála se být zoufalá a strach nahánějící zároveň. Ruka stromu natahující své dlouhé ohyzdně zkroucené prsty přímo ke mně. Měla jsem touhu před tím utéct, ale neměla jsem kam. Stín té zrůdné věci se ke mně natahoval děsivou, plíživou rychlostí. Byl už téměř u mě. Slyšela jsem to zlověstné šeptání. Probojovávalo se mi hluboko do mysli. Cítila jsem chlad, který s sebou př...