Touha

Čekal u brány. Měla zpoždění. Nikdy nechodila včas. Nemělo by ho to už dávno překvapovat. Za celých téměř padesát let, co se znali, nepřišla ve smluvený čas. Bylo štěstí, když dorazila na smluvené místo. Přesto ho to neustále vyvádělo z míry.

Tiše doskočila těsně za něj. Prudce sebou trhl.

,,Nemohla ses aspoň oblíct?‘‘

,,Rozptyluju tě?‘‘ vrátila mu to okamžitě.

,,Jsi příliš nápadná.‘‘

,,Jsem ráda středobodem tvého zájmu,‘‘ zavrněla a lehce se o něj otřela.

Zavrčel na ni. Mělo to být varování, ale skrýval za tím tu touhu po ní. Ten letmý dotek ho doháněl k šílenství. V podobné chvíle byl vděčný, že to nemohla poznat podle jeho srdce.

,,Jdeš, nebo by ses raději zdržel?‘‘

Podíval se na ni. Kolem hrudě měla jen pás bílé látky, který sotva zakrýval její prsa. V pase měla opasek, který jí držel kalhoty. Měl co dělat, aby odtrhl pohled od jejích boků skrytých v černých kapsáčích. Byly to kalhoty, které by neslušel snad žádné dívce, ale ona v nich vypadala dokonale.

,,Máme práci,‘‘ odpověděl, jakmile se probral z omráčení.

Rozešel se k ní. Nebylo žádným překvapením, když mu zastoupila cestu a dlaně položila na jeho hruď. Jemně přejela po jeho pevných svalech a zastavila se na jeho břiše.

,,Ta by nám přece neunikla.‘‘

A taky jí neunikla boule na jeho kalhotách. Velmi dobře si uvědomovala, co s ním dělá její přítomnost. Uvědomovala si, jak ho mučil každý její dotek. A přesto si nadala pokoj.

,,Jdeme!‘‘ zavrčel nevrle.

Rozesmála se a odskákala dál. Měla radost z toho, jak ho znervózňovala. Užívala si každou chvíli, kdy se jí povedlo mu dostat pod kůži.

Zakroutil hlavou. Pozvedl pohled ke své parťačce, ale ona už byla zase pryč. Frustrovaně zavrčel a šel za ní. Nebo si to alespoň myslel.

Sledovala ho. Byla hned vedle něj, jen o patnáct metrů výš. Kráčela po okraji střechy a tiše si ho prohlížela. Byla nejlepší v tom, co dělala. Nikdo široko daleko se jí nemohl vyrovnat. A proto měli stále příliš mnoho práce.

Snažila se vymyslet další způsob, jak ho dostat do úzkých, když si v dálce všimla stínu. Mihl se rychle a zmizel stejně, jako se objevil. Zamračila se. Tohle bylo špatně. Netušila, kdo to byl, ale musela rychle jednat.

Skočila dolů na ulici. Nezdržovala se s žádnými slovy. Popadla svého parťáka a strhla ho do stínu. Nechápavě se na něj podíval a ona udělala jediné gesto. Sdělila mu, aby byl tiše.

Trvalo to jen krátce, než se ozvaly kroky. Vzal ji kolem pasu a přitiskl si ji k sobě. Bylo to jednoduché gesto, které však jasně vypovídalo o tom, jak moc je pro něj důležitá. Pousmála se nad tím. Kdyby nebyla připravená vyrazit vpřed a zabít kohokoliv, kdo byl kolem, vrhla by se po něm. Nenechala by se odstrčit.

,,Kam zmizela?‘‘ zavrčel tichý hlas.

V uších jí uvízl ten lákavý zvuk. Nebyl to jejich hlas, byl to tep srdce. Byla to píseň, která se jí odrážela v nitru. Znovu a znovu v nekonečné skladbě, kterou mohla kdykoliv ukončit. Stačilo málo, aby ta píseň dospěla svého konce.

Opřela si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Celá ta situace jen posilovala její touhu po Nathanielovi, který si ji držel blízko sebe.

,,Byl tu ještě jeden,‘‘ promluvil jen malý kousek od nich další člověk.

,,Dva?‘‘

,,Možná odešli zpět do kobky.‘‘

,,Neblbni, musí tu někde být.‘‘

Destiny najednou zmizela z jeho objetí. Už to déle nemohla vydržet. Nechala Natea samotného ve stínu a sama se přesunula na druhou stranu uličky nikým nezpozorována.

Zmateně se rozhlížel, jestli ji nezahlédne. Málem to s ním seklo, když ji konečně našel. Seděla na starých bednách kousek od nich. Varoval ji, aby nic nedělala. Ale její výraz mluvil jasně.

,,Hledáte někoho?‘‘ promluvila medovým hlasem.

Všichni tři se prudce otočili. Zírali na ni a mířili jí na hruď svými pistolemi. Ale nestříleli.

,,Zvedni ruce!‘‘

,,Obvykle se mě muž nejprve zeptá na jméno, než mi začne dávat rozkazy.‘‘

Zůstal na ni zmateně zírat. A Nate na ni zíral nevěřícně. Nedovedl pochopit, jak tohle dokázala. Jako by je hypnotizovala pouhá její přítomnost.

,,Ehm... Jak se jmenuješ?‘‘

Nadchla se nad tou otázkou. Vyskočila na nohy a pár rychlými kroky se ocitla přímo u něj. ,,Opravdu tě to zajímá?‘‘ Její emoce nebyli hrané, působili skutečně. Skoro by jí to i uvěřil, kdyby ji neznal.

,,Ano,‘‘ řekl tiše a ona radostí zalapala po dechu.

Neřekla mu ho. Místo toho ho políbila. Krátce zkoprněl, ale během pár vteřin to přijal. Nechal zbraň padnout na zem a jeho ruce se ocitli na jejích zádech. Prudce si ji přitáhl k sobě. Líbal ji. Rukama zkoumal její tělo a přitom přestal vnímat okolí.

Nevšiml si, že Nate vyšel ze stínu. Nevšiml si, že jeho kumpáni padli mrtví k zemi. A když se dostala k jeho krku, nevšiml si, že se do jeho krku zaryly její špičáky, místo lehkého polibku.

Trvalo to jen pár desítek vteřin, než padl mrtvý mezi další těla.

,,Musela si ho líbat?‘‘

,,Žárlíš?‘‘ zacvrlikala a odhalila přitom krví pokryté špičáky.

Díval se na její rty. Z koutku jí stékal tenký pramínek krve. Krve toho kluka. A on neodolal. Natáhl k ní ruku a chtěl ho setřít. Ona se však odtáhla.

,,Neodpověděl si,‘‘ upozornila ho.

,,Musíme dokončit práci.‘‘

,,To počká. Odpověz mi,‘‘ naléhala dál.

,,Ne,‘‘ zavrčel a otočil se k ní zády. Nedovedl jí lhát do očí. Ne, když ho jeho tělo zrazovalo. Ne, když byla příliš blízko, aby si všimla, jak se mu napínají kalhoty v rozkroku.

,,Jsi špatný lhář, Nathanieli.‘‘

Objevila se opět před ním. Jemně se dotkla jeho tváře. Nepřitáhla si o blíž. Nežádala ho o polibek. Jen chtěla, aby ji cítil. Chtěla, aby věděl, že je přímo před ním.

,,Musíme je uklidit,‘‘ promluvil tiše s vědomím, že ji svou poznámkou strašně naštve.

A přesně to se stalo. S odfrknutím se otočila. Popadla odkrvené tělo a hodila ho do kontejneru. Hned na to se vrhla k druhému a vzteky mi urvala ruku. Obě části hodila do druhého kontejneru. A to třetí tělo hodila po Nathanielovi, který se mu jen velice těsně dovedl vyhnout.

,,Co to sakra děláš?‘‘

,,Uklízím mrtvoly. To jsi přece chtěl!‘‘

Na to neměl žádnou odpověď. Snažil se neprovokovat ji ještě víc, ale jeho nevěřícné vrtění hlavy tomu moc nepomohlo.

Bez jediného slova vyskočila a nechala ho v uličce za sebou. Ve šplhání po stěnách, chození po střechách a plížení byla definitivně nejlepší. Pokud nechtěla, aby ji někdo našel, nikdo ji nezahlédl.

Cesta jí trvala asi deset minut. Dostala se na druhou stranu města. Zastavila se až před cílovou budovou. Podívala se na komunikátor. Byl ode ní ještě patnáct minut. Svou polohu blokovala. Nehodlala mu prozradit, kde je.

Schovala komunikátor zpět do kapsy na stehně. Seskočila na ulici. Lehce si upravila vlasy a utřela koutky úst, aby na nich nebyla ani kapka krve.

Přešla ulici a vešla do vestibulu kancelářské budovy patřící jednomu z vlivných obchodníků ve městě. Na recepci seděl mladý muž, který ode ní neodtrhl pohled ani na vteřinu.

,,Dobrý večer, slečno. Jak vám mohu pomoct?‘‘

,,Já... hledala jsem doktora Novara,‘‘ pronesla stydlivě.

,,Ach tak. Máte domluvenou schůzku?‘‘

,,Cože?‘‘ vyhrkla vyplašeně a upírala na něj svoje velké modré oči.

,,Musíte mít domluvenou...‘‘

Rozbrečela se. Zhroutila se na kolena. Rukama si zakrývala tvář a zpod nich se kutálely skutečné velké slzy. Mladík okamžitě oběhl stůl a vrhl se k ní.

,,Slečno, prosím,‘‘ vzal ji kolem ramen. ,,Pojďte se mnou, ano? Zkusíme, zda vás pan doktor přijme.‘‘

Zvedla k němu uplakané oči a on se v té modři naprosto utopil. ,,Vážně byste to pro mě udělal?‘‘ pošeptala mezi vzlyky.

,,Nemohu vám nic slíbit,‘‘ řekl omámeně.

Pomohl jí vstát a ona se mu přitiskla k hrudi. Možná to dělala částečně ze záště, kterou právě cítila vůči Nathanielovi, ale na tom nezáleželo. Mladík z recepce z ní byl naprosto v koncích.

Vedl ji k výtahu. Stiskl tlačítko a přitáhl si ji blíž k sobě, aby ji lépe podepřel. Měl pocit, že se za chvíli zhroutí. Jenže tím jí poskytl možnost vytáhnout svůj komunikátor. Snadno vyřadila kamery ve výtahu a nic jí nebránilo, aby se mladíka zbavila. Postupně zamrazila kamery v cílovém patře, kterým mělo být šedesáté osmé.

Ji by na kameře nikdo neviděl. Ale sledovat, jak se z ničeho nic hroutí jejich zaměstnanec je poněkud těžko vysvětlitelné.

,,Jsme tady,‘‘ pošeptal jemně.

Jen přikývla a nechala se vést. Minuli deset dveří a až poté se zastavili. Chtěl zaklepat, ale ona zneužila jeho touhy, která mu rozbušila srdce, sotva ji spatřil. Políbila ho. Chtěla udělat to stejné, co udělala v uličce. Jenže o tento polibek nestála. Její touha, vztek a všechno ostatní patřily k někomu jinému.

Bez váhání mu zlomila vaz a nechala jeho tělo padnout k zemi. Odmítala se o něj dále zajímat. Jejím cílem byl doktor Navaro.

Zaklepala na dveře. Otevřely se téměř okamžitě. Neztrácela čas. Vytáhla nůž a chtěla ho bodnout, když v tom jí někdo chytil ruku. Prudce odstrčila doktora a ohnala se po narušiteli.

Byl to Nathaniel.

,,Pusť mě!‘‘

,,Nechalas mě tam.‘‘

,,Nejsi dítě,‘‘ zavrčela jsem na něj.

Pustila nůž, chytila ho do druhé ruky a okamžitě ho vrhla proti doktorovi. Zasáhla ho přímo mezi oči. Nate se nad tím nepozastavil. Jeho pozornost patřila jen Destiny.

,,O co ti jde?‘‘

,,Proč tě to zajímá?‘‘

,,Destiny,‘‘ pronesl tiše.

,,Nech mě. Za hodinu svítá, musíme zpátky.‘‘

Věděl, že má pravdu, ale nechtěl o tom slyšet. Chtěl něco říct, aby si ji udobřil. Ale ona se mu prudce vytrhla a otočila se k odchodu. Následoval ji. Celou cestu šli v naprosté tichosti. Ani jeden z nich nepronesl jediné slovo.

Jakmile překročili práh základny, zavřely se za nimi dveře. Destiny zmizela dřív, než ji stačil zastavit. Netušil, kam vždy zmizela, ale hodlal prohledat každý milimetr, dokud ji nenajde. Rozešel se k jejímu pokoji, kde hodlal začít. Přitom by stačilo, kdyby se otočil.

Dívala se na něj z trámu nad jeho hlavou. Nikdy nebyla příliš daleko od něj. Ale většinu času nebyla ani příliš blízko. Držela si odstup, který stanovil sám Nathaniel, aniž by tušil, že něco takového udělal.

,,Destiny?‘‘ promluvil, když zaklepal na dveře jejího pokoje. Chtěl s ní mluvit, ale nikdo mu neodpověděl. Nedbal toho. Vzal za kliku a chystal se vejít.

Doskočila za něj. ,,Nedbáš na soukromí ženy?‘‘

Svěsil hlavu. Chtěl něco odpovědět. Chtěl se k ní otočit. Chtěl zavřít dveře jejího pokoje. Ale nejvíce ze všeho ji chtěl popadnout. Chtěl ji sevřít v náruči. Chtěl ji políbit. Chtěl jí říct pravdu. Jenže se bál, že by ho ta pravda zničila.

Stejně jako vždy to byla ona, kdo převzal iniciativu.

Odstrčila ho ode dveří a prošla kolem něj dovnitř. Chtěl jít za ní, ale praštily ho dveře. Zavřela se před ním v místnosti.

,,Destiny, prosím.‘‘

Nereagovala. Třel si naražený nos a snažil se vymyslet, jak se k ní dostat. Bylo to poprvé, kdy se musel dostat do její blízkosti, nikoliv se z ní vymanit.

Zaklepal znovu. A znovu. A znovu. Kdyby ji tam neviděl vcházet, přísahal by, že tam není. Ale nemohla se odtud dostat. Nebo snad ano?

,,Destiny, omlouvám se, já...‘‘

Dveře se najednou otevřely. Stála v nich s očima doširoka otevřenýma. ,,Cos to říkal?‘‘

,,Omlouvám se, choval jsem se jako...‘‘

,,Vůl? Blbec? Hulvát?‘‘

,,Dobrý, chápu.‘‘

Chtěl ji nechat, očividně o jeho společnost nestála. Udělal sotva krok, když ho chytila za lem mikiny.

,,To jsem tak špatná společnice, že už odcházíš?‘‘

Otočil se k ní. Nechápal, co právě řekla. Obával se, co by znamenalo vrátit se k ní. Ale dlužil jí pravdu, kterou jí tajil celou tu dobu, co se znali. Dřív ji neznal. Nedůvěřoval ji natolik, aby se jí svěřil. A potom to bylo příliš těžké, protože by tím mohl všechno zničit.

Ona mu však nedovolila odejít. Zatáhla ho do svého pokoje. Slyšel, jak zamyká, ale nekomentoval to. Sledoval ji, jak přechází k posteli. Posadila se na ni a poté se podepřela lokty. Takže nakonec napůl neležela. Jednu nohu měla nataženou přes okraj postele a tu druhou pokrčenou. Dívala se na něj a čekala.

,,Nemůžu, Des,‘‘ pošeptal tiše.

,,Nemůžeš?‘‘ Věděla moc dobře, o čem mluví. Ale potřebovala to od něj slyšet.

,,Byl jsem mrtvý už pár desítek let, když jsem potkal dívku. Byla nádherná. Do té doby jsem nepotkal hezčí ženu. Dala se se mnou do řeči. Snažil jsem se držet dál, ale ona mě vyhledávala. Nedalo se ji vyhnat z hlavy. Něco mezi námi vzniklo už během toho prvního pohledu...‘‘

,,Zamiloval ses do ní,‘‘ pronesla lhostejně. Od každého jiného by ho to bodlo do srdce, urazilo to jeho ješitnost, naštvalo ho to. Ale Destiny nic z toho nevyvolala.

,,Ano.‘‘ Jeho pohled se zabodl do země. ,,nebyl jsem dost silný, abych ji dovedl ochránit. Jednoho večera přišli lovci. Šli po mně, ale když ji spatřili, pokládali ji za jednu z nás.‘‘

Destiny už stála na nohách. Byla u něj. Věděla, jak ten příběh pokračuje.

,,Zabil jsem ji, když jsem se ji snažil dostat pryč. Zlomil jsem jí vaz, když jsem s ní skočil ze střechy domu.‘‘

,,Proto nemůžeš být se mnou?‘‘

,,Nezvládl bych tě ztratit, Des...‘‘

Ignorovala jeho slova. Přitiskla se na jeho rty. Zůstal stát. Zamrzl v tom momentu. Nemohl se z něj dostat.

Zajela mu rukama do vlasů. Bylo jí úplně jedno, že jí polibek neopětuje. Líbala ho. Ochutnávala jeho rty. Jemně ho kousla do rtu. Věděla, co by se stalo, kdyby to udělala s člověkem. Ústa by jí zaplavila jeho krev.

Ale polibek s ním byl naprosto odlišný. Toužila mít víc. Chtěla mnohem víc. Nikdy ji neovládla taková touha, jako právě v tu chvíli.

A všechno se ještě zhoršilo, když ji chytily jeho silné ruce. Když ji políbil on. Během vteřiny převzal veškerou kontrolu nad jejich polibkem. I nad vším ostatním. Tak dlouho odolával touze, která ho nakonec stejně dohnala. Dohnala ho i se všemi úroky a udeřila ho naráz. Jakoby je zaplavila vlna tsunami. Smetla je přes okraj útesu. Společně se řítili do neprobádaných hloubek své vášně, o kterých dosud neměli zdání.

Destiny ho prosila v každém vzdechu, aby si ji vzal. A Nathaniel jí to neodepřel. Přestal se držet zpátky. Konečně si uvědomil, že Destiny není jeho křehká lidská láska. Ona byla upírka, stejně jako on. Sdíleli společné prokletí a také společnou vášeň.

V ten den se zrodil pár, který měl moc zničit svět. Společně by dokázali cokoliv. Nikdy se už nevzdálili jeden druhému. Kdokoliv potkal ji, mohl předpokládat s naprostou jistotou, že je Nathaniel blízko. Největší strach však nepůsobila jejich přítomnost. Jen jejich pověst zasela strach do každého srdce.

Díky nim jednou svět vzplane a obrátí se v prach. A ten den se blíží.