ScareCrowVea

Čekal u brány. Měla zpoždění. Nikdy nechodila včas. Nemělo by ho to už dávno překvapovat. Za celých téměř padesát let, co se znali, nepřišla ve smluvený čas. Bylo štěstí, když dorazila na smluvené místo. Přesto ho to neustále vyvádělo z míry. Tiše doskočila těsně za něj. Prudce sebou trhl. ,,Nemohla ses aspoň oblíct?‘‘ ,,Rozptyluju tě?‘‘ vrátila mu to okamžitě. ,,Jsi příliš nápadná.‘‘ ,,Jsem ráda středobodem tvého zájmu,‘‘ zavrněla a lehce se o něj otřela. Zavrčel na ni. Mělo to být varování, ale skrýval za tím tu touhu po ní. Ten letmý dotek ho doháněl k šílenství. V podobné chvíle byl vděčný, že to nemohla poznat podle jeho srdce. ,,Jdeš, nebo by ses raději zdržel?‘‘ Podíval se na ni. Kolem hrudě měla jen pás bílé látky, který sotva zakrýval její prsa. V pase měla opasek, který jí držel kalhoty. Měl co dělat, aby odtrhl pohled od jejích boků skrytých v černých kapsáčích. Byly to kalhoty, které by neslušel snad žádné dívce, ale ona v nich v...

Venku zuřila sněhová bouře. Svět bičoval silný severský vítr, který strhával ledové krystalky, které narážely do jediné bytosti, která v tomto nečase byla venku. Tato nečekaná bouře zastihla mladou dívku, která byla nucena opustit vše, co znala. Musela se vydat na cestu, o které nic nevěděla. Neznala cíl. Netušila, jak dlouho bude muset jít, ani jestli někdy najde místo, kde by mohla spočinout. Vítr jí strhával kápi z hlavy. Musela si plášť držet u těla, aby se alespoň trochu uchránila před mrazem. Nemohla se zastavit. Neměla se kam skrýt. Byla odsouzena ke smrti, ale nevzdávala se naděje, že by snad mohla najít nějaký úkryt. Tiše kráčela dál. Rukou si kryla tvář. Prosila o pomoc, aniž by vůbec tušila koho. Tiše šeptala prosby, které unášel vítr. V očích ji pálily slzy, ale na tvářích jí okamžitě zmrzly. Dcera démona, zrůda, vražedkyně, prokletá duše . Ta slova jí zněla v hlavě jako ozvěna. Nedokázala se jich zbavit. Byly stále s ní a opakovaly se v...

Doskočila jsem na plochou střechu jedné z luxusních budov nedaleko centra města. Nezpozorovaná jsem se blížila k místu setkání. Doufala jsem, že tentokrát nás nikdo nevyruší. Nesmí nás nikdo vyrušit. Tentokrát je to příliš důležité, než aby se to pokazilo. Naposledy jsem se ohlédla k ulici pod sebou. Právě z baru vyklopýtala skupinka lidí, kteří se zdáli být příliš opilí, než aby si mě povšimli. Já je však viděla naprosto jasně. Přistihla jsem se, jak jim tiše závidím. Mohli si jít klidně do klubu a bavit se. Mohli se přátelit, poznávat a zkoušet cokoliv je napadne. To já nemohla. Byla jsem už dávno odkázaná na své vlastní schopnosti. Musela jsem být neustále ve střehu a tyto chvíle mi rozhodně nepomáhaly. Zatřásla jsem hlavou a rychle se rozběhla dál. Nesměla jsem otálet. Blížil se čas setkání, musím přijít včas. Utíkala jsem a nechala zmizet svoje tajná přání. Všechny své utajované touhy, které se stejně nikdy nevyplní. Musela jsem se soustředit. Naposledy ...