Hra na schovávanou

Doskočila jsem na plochou střechu jedné z luxusních budov nedaleko centra města. Nezpozorovaná jsem se blížila k místu setkání. Doufala jsem, že tentokrát nás nikdo nevyruší. Nesmí nás nikdo vyrušit. Tentokrát je to příliš důležité, než aby se to pokazilo.

Naposledy jsem se ohlédla k ulici pod sebou. Právě z baru vyklopýtala skupinka lidí, kteří se zdáli být příliš opilí, než aby si mě povšimli. Já je však viděla naprosto jasně. Přistihla jsem se, jak jim tiše závidím. Mohli si jít klidně do klubu a bavit se. Mohli se přátelit, poznávat a zkoušet cokoliv je napadne.

To já nemohla. Byla jsem už dávno odkázaná na své vlastní schopnosti. Musela jsem být neustále ve střehu a tyto chvíle mi rozhodně nepomáhaly.

Zatřásla jsem hlavou a rychle se rozběhla dál. Nesměla jsem otálet. Blížil se čas setkání, musím přijít včas. Utíkala jsem a nechala zmizet svoje tajná přání. Všechny své utajované touhy, které se stejně nikdy nevyplní. Musela jsem se soustředit.

Naposledy jsem přeskočila temnou uličku mezi budovami. Lehce jsem dopadla a stačila se do kotoulu. Přikrčila jsem se na jeden z větracích průduchů. Ještě zbývaly necelé dvě minuty. Přijít dřív bylo nebezpečné, přijít později bylo nemyslitelné.

Odbila třetí hodina ranní. Vyšla jsem ze stínu v tu stejnou chvíli jako postava na druhé straně střechy. Šli jsme přímo proti sobě a na tváři nám pohrával úsměv.

,,Jak dlouho už to je?‘‘ pronesl tiše a pevně mě sevřel v náručí.

,,Čtyři měsíce,‘‘ znakovala jsem v odpovědi, jakmile jsem se vyprostila z jeho sevření.

,,Chyběla si mi, Lex.‘‘

,,I ty mě.‘‘

Mike se usmál a sáhl do kapsy. Netušila jsem, co tam hledá, dokud před sebe nenatáhl dlaň. Dívala jsem se na něj a už jsem se chtěla zeptat, co to má znamenat. Pomalu rozevřel ruku a v ní se objevil přívěsek. Byl to kámen, přesněji krystal. Poznala jsem ho hned, jakmile jsem ho spatřila. Černý onyx.

,,Chtěl jsem, aby tě něco chránilo,‘‘ vysvětlil tiše. Přistoupil o kousek blíž a opatrně mi řetízek zapnul kolem krku. Černý kámen mi padl na hruď jen kousek nad prsa. Byl dost dlouhý, abych ho mohla skrýt pod tričko.

Dotkla jsem se jeho jemného povrchu a musela se usmát. Černý onyx, kámen poskytující ochranu svému nositeli, zostřuje smysly, pohlcuje negativitu. Byl symbolem mé rodiny a Mike to moc dobře věděl.

,,Děkuji.‘‘

Nadechoval se k odpovědi, když noční klid protnul výstřel. Nestačila jsem nijak zareagovat. Přímo před mýma očima jeho hlavou proletěl projektil. Viděla jsem krev, která se mu vystříkla z rány ve spánku. Jeho tělo hroutící se bezvládně k zemi. Šokovaně jsem sledovala, jak můj nejlepší přítel padá k zemi neschopná se pohnout z místa.

Najednou mi bylo strašně slabo. Padla jsem k němu na kolena. Z očí se mi řinuly velké slzy a z úst mi unikaly němé výkřiky. Mít hlas, křičela bolestně do tiché noci. Takhle jsem nebyla schopná ničeho. Pevně jsem objala jeho bezvládné tělo. Třásla jím a v duchu ho prosila, aby mě neopouštěl.

Bylo to však k ničemu. Má mysl věděla, že ho nelze nijak zachránit, ale mé srdce to nebylo schopno přijmout. Potřebovala jsem ho. Byl mou jedinou rodinou, nejlepším přítelem. A najednou byl pryč. Z nenadání mi zmizel ze života a já opět zůstala sama.

Ani jsem si nevšimla, kdy se za mnou objevili po zuby ozbrojení chlápci. Nezáleželo mi na tom, že se mě snaží spoutat. Ale bojovala jsem, když se mě pokoušeli odtáhnout od Mikea.

,,Notak, přestaň se vzbouzet,‘‘ napomenul mě jeden z nich.

,,Vezmeme ho s sebou,‘‘ oznámil druhý.

Jakmile jsem ta slova zaslechla, vší sil ou jsem sebou trhla. Vyprostila jsem se z jejich sevření, ale ztratila rovnováhu a spadla jsem na zem. Bolestně jsem zaťala zuby a pokoušela se dostat zpět k Mikeovi, ale to už mě opět chytili.

,,V klidu,‘‘ promluvil těsně u mě ten první hromotluk.

,,Ta je ale divoká,‘‘ konstatoval někdo vedle.

Dál už mi vše splývalo v mlze. Ten šok mě naprosto dostal. Nezadržitelně jsem se třásla a nepomohla mi žádná deka, kterou mi dali. Ani káva, voda, prášky na uklidnění, co mě donutili spolknout. Nebylo nic, co by mě mohlo uklidnit.

Nakonec jsem upadla do spánku plného nočních můr. Neustále se opakující chvíle, kdy jsem se snažila dostat k Mikeovi. Snažila jsem se ho zachránit, ale nikdy jsem to nestihla. Pokaždé jsem přišla pozdě. Viděla jsem ho umírat znovu a znovu, dokud mé noční můry nepřehlušila naprostá temnota.

 

Probrala jsem se v potemnělém pokoji. Z měkké postele, ve které jsem ležela, bylo vidět jen malý kousek okna. Právě zapadalo Slunce. Růžolící obloha se pomalu skrývala pod roušku noci. Mohl by to být večer jako každý jiný. Mohl by, ale v mysli jsem měla jediný obraz.

Mike ležící bezvládně na zemi v kaluži krve s prostřelenou hlavou.

Viděla jsem spoustu smrti, ale nikdy na mě takto nedolehla její tíživá stránka. Smrt byla součástí mého života, ale až nyní jsem cítila bolest, kterou sebou přinášela.

Pomalu jsem se posadila. Kolem pravého zápěstí jsem měla pevně utažené pouto. Pozorně jsem si ho prohlédla a musela jsem si odfrknout. Něco tak hloupého mohl udělat jen opravdový hlupák.

Z vlasů jsem si vytáhla tenký drátek, který jsem skrývala v jednom z mnoha copánků, které jsem měla vždy spletené na pravém spánku. Byl příliš tenký, než aby ho kdokoliv nahmatal a detektor kovu něco tak nepatrného taky nezachytil. Nehledě na kovové kroužky v uchu, které na sebe stáhly nevyžádanou pozornost, kdyby se náhodou něco pokazilo.

Během pár vteřin jsem se vysvobodila z jejich rádoby nepřekonatelné pasti a vstala z postele. Celý pokoj vypadal poněkud draze. Rozhodně to nebylo vězení, ani nic tomu podobného. Kdybych se neprobudila s poutem na ruce, myslela bych si, že jsem v nějakém pokoji pro hosty v residentním sídle nějakého zbohatlíka.

Masivní manželská postel s precizními vyřezávanými ornamenty z tmavého dřeva s nebesy v okázalých květinových vzorech. Koberec, který byl jistě dražší než můj vlastní malý byt, těžké závěsy u okna, malý stolek s židlí a další spousta zbytečných věcí.

Během chvíle jsem si připadala, jako bych se vrátila v čase někam do 18.století. Nejvíce mě však překvapilo, když jsem si povšimla, co mám na sobě. Bílá noční košile s volánky po kolena. Vytřeštila jsem na tu zrůdnost oči a okamžitě se rozhlížela po mém oblečení.

Leželo úhledně poskládané na komodě naproti oknu. Bylo čisté a navoněné nějakým sajrajtem. Bude mi trvat možná i týden, než se toho puchu zbavím. Ale v tuto situaci jsem si příliš nemohla vymýšlet. Musela jsem najít cestu pryč. Pokud možno nepozorovaně.

Sotva mě ta myšlenka napadla, ozvaly se za dveřmi kroky. Rychle jsem se skryla vedle nich do stínu. Musela jsem být opatrná a pokud možno rychlá. Nebyl tu prostor na chyby.

,,Říkám ti, že je to jen malá holka. Schovej tu bouchačku,‘‘ ozýval se tlumený hlas, který jsem si pamatoval z té střechy.

,,Prý malá holka. Ta svině má výcvik.‘‘

,,Schovej to!‘‘

V zámku zarachotil klíč a krátce na to se dveře otevřely. Do pokoje vstoupili dva muži. Okamžitě za sebou zase zavřeli a zamkli. Bylo zřejmé, že dodržují přísná pravidla. Ovšem moc rozumu nepobrali. Právě se uvěznili v místnosti se mnou, aniž by zkontrolovali, že jsem stále v posteli s poutem na ruce.

,,Je pryč,‘‘ ozval se najednou ten protivný a vytáhl zbraň. Než se stačil rozhlédnout po místnosti, vyrazila jsem vpřed. Lehce jsem se protáhla kolem toho vlídnějšího a popadla pistoli, kterou se na mě snažil zamířit jeho kumpán.

Prudce jsem mu ji vytrhla a než se vzpamatoval, praštila jsem ho silně do spánku. Okamžitě se začal kácet k zemi. Neztrácela jsem čas a namířila na druhého hosta v mém přechodném pokoji.

Zvedl ruce nad hlavu a tiše sledoval, co budu dělat dál.

Zoufale jsem potřebovala vědět, kolik je na chodbě stráží, jestli je tu nějaký alarm a hlavně kudy se odtud dostat. Problémem však byla komunikace. Jak jsem se měla ptát, když jsem neměla hlas. Pochybovala jsem, že by tihle hlupáci uměli znakovat.

,,Nechceme ti ublížit,‘‘ promluvil tiše.

Naštvaně jsem se na něj podívala. Musela jsem se očividně hodně mračit, vzhledem k tomu, jak rychle ztichl a sklopil hlavu.

Se stále namířenou zbraní jsem se došla k oknu. Postavila jsem se tak, abych v odrazu měla stále na očích jeho ruce. Tiše mě sledoval. Ani se nepohnul. Možná nebyl až takový idiot, jak jsem se domnívala. Ale těžko říct.

Byla jsem ve starém domě. Matně jsem si vybavovala podobné stavby asi třicet kilometrů západně od města. Pokud jsem se nemýlila, obklopoval tohle místo les. Stromy asi šedesát metrů od domu by to potvrzovaly.

Jediným problémem tedy zůstával nedostatek informací ohledně hlídek a dalšího zabezpečení.

Vrátila jsem se k tomu chlapovi. Při bližším pohledu nemohl být o moc starší než já. Na bradě měl třídenní strniště a v očích klidný výraz, který ještě podpořila jejich světle hnědá barva. Tmavé vlasy měl ledabyle rozcuchané a na bocích mnohem kratší. Byl samý sval a snad o dvě hlavy vyšší než já.

Rychlými pohyby jsem ho odzbrojila a pokynutím hlavou ho poslala k holé stěně. Stále jsem si nebyla jistá, co s ním budu dělat. Mohla jsem ho praštit stejně jako toho tupce, ale na druhou stranu jsem k tomu neměla dostatečný důvod.

,,Je mi líto tvého přítele,‘‘ pošeptal tiše. V jeho očích byla upřímná lítost. Podezíravě jsem si ho prohlížela. Mohla bych ho tady prostě nechat. Svázat ho, nebo praštit, aby nemohl zalarmovat ostatní.

V druhé ruce jsem stále svírala nůž. Prohlédla jsem si jeho ostrou čepel a krátce se ohlédla k jeho kumpánovi. Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, co dělat. Ležel na boku. Tváří byl otočený ke mně. Nenávist, kterou jsem vůči němu cítila, zvítězila velice rychle.

Vrhla jsem nůž. Zaryl se hluboko do jeho hrudě. Koberec zbarvila tmavá tekutina řinoucí se z jeho těla. Očekávala jsem, že jeho parťák se z toho zhroutí stejně jako já. Ale on stál naprosto klidně přede mnou a díval se na bezvládné tělo toho hňupa.

,,To on vystřelil,‘‘ špitl nakonec a hlavou pokynul k mrtvole. ,,Chtěl zastřelit i tebe.‘‘

Hlodalo ve mně podezření. Něco na tomhle klukovi se mi nezdálo. Obava, že by mě napadl, přetrvávala, ale na druhou stranu jsem potřebovala najít způsob, jak s ním komunikovat.

,,Ani jednou si nepromluvila,‘‘ prohodil najednou.

Ukázala jsem si na krk. Neměla jsem, jak jinak mu vysvětlit, že ani nemůžu. Pokusila jsem se o zjednodušené znakování, které by snad mohl pochopit i někdo, kdo to neumí. Snažila jsem se zeptat na tohle místo.

Ale on na mě jen tupě zíral. Frustrovaně jsem si odfrkla a bezmyšlenkovitě zaznakovala tupec. Jeho výraz se rázem změnil. Jako by se u něj probudilo uvědomění. Prozření dalo by se také říct.

,,Umíš znakovat?‘‘

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Tak tohle jsem opravdu nečekala.

,,Ano. Kdo jsi?‘‘ zkusila jsem.

,,Jsem Damien.‘‘

,,Jak se odtud dostanu?‘‘

Nad touto otázkou se zarazil. Zamračil se. Vypadalo to, jako by mě nepochopil, ale po pár vteřinách, když se podrbal na hlavě, pochopila jsem, že jen přemýšlí.

,,Mohl bych ti pomoct, ale nejprve by sis mohla poslechnout nabídku, kterou pro tebe má... ehm.. můj otec.‘‘

Jasná bouda. Věděla jsem to. Celé tohle je hloupá parodie na únos a tento kluk v tom celém hraje hlavního pomocníka zloducha. Tentokrát jsem se na něj zamračila já. A s přemýšlením to nemělo co dělat.

,,Zabil si mi přítele. Co ode mě čekáš?‘‘

Na to neměl co říct. Nebylo nic, čím by něco takového mohl odčinit, ani on ani nikdo jiný. Už se nadechoval, že něco řekne, ale vyrušilo nás bouchání na dveře.

,,Pane?‘‘ ozvalo se.

Damien se na mě tázavě podíval. Očekával mou odpověď. Nejradši bych ho zastřelila, ale v této situaci jsem neměla na výběr. Přikývla jsem a odložila zbraň.

Ať se stane cokoliv, už na tom nezáleží. Dolehla na mě opět skutečnost, že jsem vlastně o všechno opět přišla. Proč bych měla hledat něco dalšího. Proč bych měla opět o něco usilovat, když bych o to zase jenom přišla.

,,Vyřiďte otci, že za chvíli přijdu.‘‘

,,Ano, pane.‘‘

Damien se ke mně opatrně přiblížil. Z kapsy vytáhl malý sametový pytlík. Podal mi ho, ale já od něj nechtěla žádné milodary. Odvrátila jsem od něj hlavu a odstoupila od něj dál.

,,Nemohl jsem ti ten přívěsek nechat, ale říkal jsem si, že pro tebe bude důležitý. Tak jsem...‘‘ Ani jsem ho to nenechala doříct. Vytrhla jsem mu tu saténovou věc z ruky a nedbale ji otevřela. Do dlaně mi padl černý kámen. A spolu s ním se mi do očí nahrnuly slzy.

,,Vím, jak se cítíš,‘‘ promluvit jemně. Vrhla jsem na něj varovný pohled plný vzteku. Alespoň jsem doufala, že v tom byl vidět. Odmítala jsme před ním ukázat byť špetku bolesti, ale bylo to neproveditelné.

,,Nevíš, jak se teď cítím.‘‘

Tiše se pousmál, ale s pobavením to nemělo nic společného. Byl to ten úsměv, který člověk použije, když se nachomítne k paradoxní situaci a nemá, jak jinak reagovat.

,,Přišel jsem o sestru,‘‘ vysvětlil zastřeným hlasem. ,,Bylo jí tehdy devět a mě patnáct. Měl jsem na ni dávat pozor, ale selhal jsem. Našli ji stráže na okraji lesa. Zabil ji někdo z vás.‘‘

Dívala jsem se na něj. V hlavě jsem měla naprosté prázdno. Netušila jsem, co bych mu na takové sdělení měla odpovědět. A v tomto ohledu mě naštěstí zachránil fakt, že jsem němá.

Podala jsem mu řetízek a on mi ho beze slova připnul na krk. Dlouze se zadíval na ten kámen. Jakmile svůj pohled odtrhnul, pochopila jsem, že něco společného skutečně máme.

Spojovala nás bolest ze ztráty blízkého člověka.

,,Můžeme?‘‘

Přikývla jsem. ,,Tvé sestry je mi líto.‘‘

,,Mně je líto tvého přítele.‘‘

Aniž bychom to plánovali, automaticky jsme si propletly prsty. Překvapeně jsme se dívali na naše spojené ruce, ale ani jeden z nás se neměl k tomu na tom cokoliv změnit.

Ruku v ruce jsme procházeli přes panské sídlo. Prohlížela jsem si okázalé prostory a nedovedla se zbavit pocitu, že tohle místo jsem již někdy navštívila. Byla jsem si však jistá, že jsem na žádné takové místo nikdy nenarazila. Držela jsem se ve městě, proč bych chodila do lesů, ve kterých se skrývala podobná okázala panství?

Zastavil se před dvoukřídlými dveřmi, které zřejmě vedli do nějaké pracovny nebo salonku. Bůhví co za místnosti se tady skrývalo. Zaklepal a podíval se na mě.

Najednou mi přišlo nepatřičné se ho držet za ruku. Pustila jsem ho a on ode mě o malý krůček odstoupil. Poskytl mi prostor, který předpokládal, že chci. Za dveřmi se ozvalo něco velmi vzdálenému pozvání.

Damien vzal za kliku a jako správný gentleman mi podržel dveře. Vešel hned za mnou, ale já už pohledem bloudila po místnosti. Stěny po bocích byly spíše jedna velká knihovna. Od podlahy po strop byly po celé délce police a v nich pečlivě uložené knihy. Přímo naproti dveřím bylo velké okno, které přes den muselo do místnosti propouštět spoustu světla. A před oknem stál těžký bytelný stůl, za který seděl muž kolem šedesátky.

Jakmile mě spatřil, vyskočil na nohy. Zíral na mě jako na zjevení. Připadala jsem si jako před soudem, kde se má právě odklepnout můj rozsudek. Ovšem, my nebyli u soudu, ale v jedné okázalé kanceláři nějakého zbohatlíka, který vlastního syna málem pošle na smrt.

,,Otče,‘‘ pokynul mu na pozdrav Damien.

,,Prosím, posaďte se,‘‘ vykoktal ze sebe a pokynul ke křesílkům před jeho stolem.

Damien se k nim rozešel, ale já se nedovedla hnout z místa. Muž se na mě snažil nezírat, ale čím déle jsem tam stála, tím více si mě prohlížel. Bylo znát, že je velmi nervózní. Netušila jsem, co se mu musí honit v hlavě.

Teď už si toho všiml i Damien. Zastavil se a pozorně si mě prohlédl. Potom se obrátil ke svému otci a tiše si odkašlal, aby upoutal jeho pozornost. Hned nato pohodil hlavou směrem ke mně.

,,Já... Nevím, jak mám začít,‘‘ promluvil příliš vylekaně na někoho, komu patří takové sídlo a má po zuby ozbrojenou ochranku. Začínala jsem ho podezírat ze všemožných věcí, ale žádné jsem nepřikládala přílišnou váhu.

,,Možná bys jí mohl říct, kdo jsi,‘‘ nabídl mu jeho syn.

,,Jistě,‘‘ přitakal muž a pomalu obešel stůl. ,,Jmenuji se Albert Van Eck. Já jsem...‘‘

Zalapala jsem po dechu. Najednou mě udeřila vlna vzpomínek, o jejichž existenci jsem neměla sebemenší tušení. Podlomila se mi pod jejich tíhou kolena. Nebyla jsem schopná se nadechnout.

Dokud se mě nedotkl Damien. Přesunula jsem k němu veškerou svou pozornost. Upřela jsem k němu úplně všechno své vnímání, jen abych se zbavila toho, co se mi najednou honilo v hlavě.

Hrála jsem si s mladým chlapcem. Běhali jsme a hráli si na schovávanou. A mě napadlo skrýt se na okraji lesa. Neslyšela jsem, jestli už se vydal hledat. Prostě jsem se krčila za stromem a čekala, až mě najde. A v tom mě někdo popadl zezadu. Strhl mě k zemi přímo vedle další dívky. Dívala jsem se na ni a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Jako bych se dívala do zrcadla.

Chtěla jsem na ni promluvit, ale nestihla jsem vydat jedinou hlásku. Někdo se nade mnou skláněl a jediným rychlým pohybem mi sekl do krku. Potom nastala tma.

,,Je v pořádku?‘‘ ozval se přes vlnu vzpomínek hlas toho muže, Alberta.

,,Zdá se, že jí nic není. Dej jí chvíli čas.‘‘

Damien mi pomohl vstát a dovedl mě ke křesílku. Posadil mě do něj a sám se usadil naproti. Starostlivě si mě prohlížel a nabízel mi vodu. Pokoušel se ze mě dostat, co se stalo, ale já nedovedla nic říct.

,,Otče, posaď se na chvíli,‘‘ napomenul ho.

Podívala jsem se na Damiena a všechno mi začalo zapadat do souvislostí. On nebyl náhodný chlápek, se kterým jsem se srazila ve městě. On mě tam hledal. Všechno, co se stalo, byla jen snaha mě dostat právě na toto místo.

,,Ty jsi můj bratr.‘‘ Ukázala jsem na něj a v jeho očích se objevily slzy. Přikývl a obrátil se k otci. Podívala jsem se stejným směrem a ve tváři toho muže jsem konečně spatřila rysy svého vlastního otce.

,,Mysleli jsme si, že jsi mrtvá. Našli jsme u lesa tělo dívky, která vypadala téměř jako ty. Podařilo se nám ji chvíli udržet naživu, ale nakonec stejně zemřela...‘‘

,,Jak jste mě našli?‘‘

,,Řekl nám o tobě ten mladík, který... To on nás navedl na tvou stopu, ale nedokázali jsme tě vystopovat. Nabídl se, že nám pomůže...‘‘

Zhluboka jsem nadechla. Už jsem nepotřebovala vědět víc. Mike pro mě obětoval vlastní život. Jen aby mě dostal domů. Jen aby mi vrátil otce a bratra. Opět jsem byla doma. A tentokrát jsem se zapřísáhla, že udělám cokoliv, abych o tohle už nikdy nepřišla.

 

Uběhlo několik měsíců. Damien mi vysvětlil všechno, co bylo v jeho silách a pomáhal mi najít ty, jež mě tehdy zmrzačili a unesli. Společně jsme sbírali informace a plánovali, jak se jim pomstít. Otec o tom nechtěl slyšet, ale nedovedl nám v tom zabránit.

Tajný spolek nájemných vrahů si udělal nezastavitelného nepřítele. A dokonce ne jednoho. Damien a Alexandra Van Eckovi, sourozenci, odhodlaní pomstít sebe sama a navíc Mikea.

,,Tohle město obrátíme vzhůru nohama, bude-li to třeba,‘‘ pronesl Damien hrubě a vystřelil.

Postavila jsem se po jeho boku a křivým úsměvem se dívala na rozlehlé město před námi. Pět je za námi. A další čekají na vykonání krvavé pomsty.

Nikdy si neměli začínat s dívkou, jejíž stín je nyní bude pronásledovat do konce jejích dní.