ScareCrowVea

      Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem ztracená. Marně jsem se natahovala po hlasech, které mě opouštěly. Marně jsem u nich hledala pomoc. Prosila jsem je, aby zůstali. Aby mě neopouštěly. Všechno, co jsem do té doby znala, mizelo v temnotě.       Ocitla jsem se v neznámu. Topila jsem se v temném oceánu a nedokázala vyplavat nad hladinu. Jako by nade mnou byla neproniknutelná vrstva ledu, která mě odsoudila k věčnému tonutí. Každý další nádech se zdál těžší. Bolestivější. Neviděla jsem důvod dýchat, ale bála jsem se přestat. Neviděla jsem před sebou světlo, ale nechtěla jsem se oddat temnotě. Neměla jsem víru ve své přežití, ale odmítala jsem se vzdát.       Strach z konce byl větší než bolest z nekonečného tonutí. Nutila jsem se nadechnout. Znovu a znovu. Až jsem si na tu bolest zvykla. Jako by ztratila svou sílu, ačkoli jsem si byla dost vědoma její přítomnosti. Všechno to odloučení...

      Seděla jsem vysoko nad jejich hlavami. Sledovala jsem jejich bezstarostné rozesmáté tváře. Vraceli se zpět do svých domovů. Zpět ke svým běžným životům. Na rohu ulice jsem zahlédla mladou dívku, která se culila na mladíka, který jí právě něco šeptal. Najednou začala poskakovat radostí a ocitla se v jeho náručí.      Parta žen, které si povídaly a přitom se hlasitě smály. Spousta taxíků, které v podnapilých lidech viděli peníze. Všechny ty obyčejné věci, které byly tak vzdálené mému světu. Už jsem si nepamatovala, jaké je to žít. Zapomněla jsem na to, jaké je to být člověkem.      Zadívala jsem se na posledních pár opozdilců. Ztratila jsem se ve svých myšlenkách. Snažila jsem se najít poslední útržky mých vzpomínek. Stále jsem doufala, že nejsou úplně ztracené. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Odmítala jsem se vzdát té naděje, která v tom byla. Měla jsem strach, že bych tím ztratila sama sebe.    ...

       Slyšela jsem jen tep vlastního srdce. Nepravidelný a tak pomalý. Byla to jen ozvěna v tichu, které kolem mě nastalo. Každý další úder se zdál být slabší, ale v tom tichu zněl tak silně. Cítila jsem prázdnotu, která v něm sílila. Prázdnotu, která sílila, zatímco mé srdce sláblo.      Poslední jiskry světla začínaly blednout. Pokoušela jsem se je udržet, ale zbývalo mi tak málo sil. Cítila jsem konec. Blížil se. Už byl tak blízko. Chlad začal olizovat konečky mých prstů. Plížil se po mém těle. Ovíjel se kolem mě jako had, zatímco mým tělem se rozlévala prázdnota jako jed.      Každý další nádech byl těžší. Chladný vzduch mě pálil v plicích. Přímo hořely chladem. Krátké a mělké nádechy jen posilovaly zatracení. Naděje na přežití už dávno zmizela. Zůstal se mnou jen strach. Strach z nejistoty. Co bude, až opět zavřu oči? Otevřu je ještě někdy, nebo navždy zůstanu v temnotě? Co bude dál?...