Shledání

Venku zuřila sněhová bouře. Svět bičoval silný severský vítr, který strhával ledové krystalky, které narážely do jediné bytosti, která v tomto nečase byla venku.

Tato nečekaná bouře zastihla mladou dívku, která byla nucena opustit vše, co znala. Musela se vydat na cestu, o které nic nevěděla. Neznala cíl. Netušila, jak dlouho bude muset jít, ani jestli někdy najde místo, kde by mohla spočinout.

Vítr jí strhával kápi z hlavy. Musela si plášť držet u těla, aby se alespoň trochu uchránila před mrazem. Nemohla se zastavit. Neměla se kam skrýt. Byla odsouzena ke smrti, ale nevzdávala se naděje, že by snad mohla najít nějaký úkryt.

Tiše kráčela dál. Rukou si kryla tvář. Prosila o pomoc, aniž by vůbec tušila koho. Tiše šeptala prosby, které unášel vítr. V očích ji pálily slzy, ale na tvářích jí okamžitě zmrzly.

Dcera démona, zrůda, vražedkyně, prokletá duše. Ta slova jí zněla v hlavě jako ozvěna. Nedokázala se jich zbavit. Byly stále s ní a opakovaly se v nekonečné smyčce. Připomínaly jí tváře vše těch, kteří ji donutili odejít. Vracely jí vzpomínky na její tetičku, která se ji zoufale snažila ochránit, dokud ji její vlastní muž neobvinil ze spiknutí s démony a čarodějnicemi. Měla před očima její bezvládné tělo bez hlavy, které kat shodil z popraviště.

Měla být další. Měla zemřít, protože ji lidé nechápali. Protože se báli toho, čemu nerozuměli. Jen kvůli obyčejnému nepochopení, měla zemřít setnutím hlavy. Stejně jako ta jediná osoba, která ji kdy milovala.

Lidé ve vesnici ji přirovnávali k bytosti z dávných legend a mýtů. K bytosti, která byla částečně žena a částečně had. Vrchní část měla údajně podobu té nejkrásnější ženy, spodní část byl dlouhý hadí ocas s lesklými šupinami v azurových, modrých a zelených odstínech. Dovedla prý okouzlit každého muže. Lákala je do své skrýše. Jakmile se muž dostal blíž a zahleděl se do jejích nádherných zelených očí, změnil se v kámen. Té bytosti říkali Medúsa.

,,Nejsem jako ona,‘‘ pošeptala si pro sebe.

Udělala další krok. A pak další. Když v tom se najednou ozvala hlasitá rána. Ačkoliv na podobném místě nikdy nebyla, znala tento zvuk. Zvuk praskajícího ledu. Musela vstoupit na zamrzlou řeku, která se od severu táhla až na jih království, kde se vlévala do moře.

S hrůzou se dívala na sněhovou pokrývku pod svýma nohama. Opatrně si přidřepla a prokřehlou rukou sníh rozhrnula. Odkryla tak prasklinu, která vycházela zpod sněhu a opět v něm mizela na protější straně.

Pokusila se udělat krok zpět, ale led zasténal na protest. Nemohla se vrátit, aniž by led nepopraskal mnohem víc. Jít dopředu byla hloupost, čím blíže středu by byla, tím tenčí by led pod ní byl. Stála v pasti na ledem pokryté řece bez možnosti bezpečného úniku.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Ačkoliv věděla, že ji nikdo nevyslyší, stejně to musela zkusit. Tentokrát její prosby nepatřily neznámým, přesně věděla, ke komu promlouvá.

Pomalu poklekla na led a přitáhla si plášť blíž k tělu. Led pod ní varovně praskal a naříkal pod sebemenším pohybem. Ona se tím však nenechala zastrašit. Sklonila odevzdaně hlavu a z jejích úst vyšla prosba, která patřila démonům.

Sotva doznělo poslední slovo, propadl se pod ní pevný povrch. Zřítila se přímo do silného proudu ledové vody, která ji téměř okamžitě paralyzovala. Její tělo se ani nepokoušelo plavat. Bolestně se jí sevřela hruď a celé tělo ji pálilo mrazem.

Proud ji táhl stále hlouběji do řeky, bez možnosti se dostat ven. Až se nakonec vše ponořilo do neprostupné temnoty a její vědomí se vytratilo. Její bezvládné tělo unášel proud k moři, zatímco její duše se mu vzdalovala.

A pak se k ní natáhla něčí ruka. Pevně ji sevřela kolem zápěstí a lehce ji vytáhla zpět na hladinu. Jen na zcela odlišném místě.

 

Ležela na neznámém temném místě. Pod ní byla suchá sláma a seno, které ji zahřívalo. Byla na pokraji života a smrti. Byla velmi podchlazená, málem se utopila a navíc byla vyhladovělá. Zdálo se, že to nezvládne. Ale někdo nad ní držel ochrannou ruku. Někdo na ni dával pozor. Udržoval ji při životě.

Trvalo to několik dní, než se přestala třást a její dech se zklidnil. A dalších pár dnů trvalo, než se poprvé pohnula. Jen drobný pohyb ruky, který však znamenal mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. A po pár hodinách poprvé otevřela oči.

Musela několikrát zamrkat, než se jí zaostřil pohled. V tom šeru toho i tak příliš neviděla. Ležela v měkkém seně, které ji šimralo na tváři a zahřívalo její tělo. K podivu na sobě měla jiné šaty a taky deku, o které neměla tušení, kde se mohla vzít.

Pozorněji se rozhlédla kolem sebe a trhla sebou, jakmile spatřila brnění. Bylo to však opravdu jen brnění. Všude kolem se válely kusy brnění, ať už části patřící na nohy, či ruce, nebo helmy a hrudní chrániče.

Posadila se a chvilku se neodvážila ani pomyslet na to, že by někam šla. Netušila, kde to je, ani jak se tam dostala. Bylo jisté jen to, že ji někdo zachránil.

Nakonec však stejně vstala. Deku si nechala na ramenou a zachumlala se do ní. Ačkoliv měla čisté suché šaty, boty jí chyběly. Bosýma nohama vstoupila na chladnou kamennou zem. Opatrně obešla pohozené brnění a vydala se k místu, které vypadalo jako chodba.

Pomalu kráčela vpřed. Stále více si uvědomovala, že tohle místo se nápadně podobá jeskyni. Nechtěla si to připustit. Až příliš to celé připomínalo příběhy o Medúze. To však byly jen mýty a legendy, nebyla to skutečnost. Avšak tichý hlásek někde v zapadlém zákoutí její mysli jí stále našeptával, že by to mohla být pravda.

Za dalším rohem se objevilo slabé mihotavé světlo. Dívka se na to dívala, jako by nikdy nic podobného neviděla. Opatrně se tím směrem vydala, ale obezřetně se rozhlížela kolem. Co kdyby to byla past, říkala si.

,,Á, konečně ses probrala. Měla jsem obavy, že to nepřežiješ.‘‘

Dívka na tu ženu šokovaně zírala. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděla a její zelené oči byly jako magnety. Nedalo se od nich odtrhnout. Lesklé černé vlasy se jí ve vlnách přelévaly přes ramena na bujný dekolt. Na určitém světle se dokonce zdálo, že mají lehký nazelenalý nádech.

,,Jen pojď dál,‘‘ pobídla dívku žena. Ta ochotně poslechla a vydala se hlouběji do místnosti. Žena seděla za bytelným dřevěným stolem, který toho podle svého vzezření zažil více než dost.

Nabídla jí židli, ale dívka odmítla. Nebyla si jistá, co má tohle všechno znamenat. Pohledem zabloudila ke stěně, na které byla spousta lahviček, misek a dalších různých nádobek plných nejrůznějšími látkami.

,,Určitě máš strašný hlas,‘‘ vytrhla ji z myšlenek.

Při zmínce o jídle dívka dočista zapomněla na všechno, co se jí honilo hlavou. Přešla ke stolu a posadila se naproti ženě. Posunula k ní dřevěný talíř, na kterém byla bramborová kaše s kousky nějakého masa a zeleniny. Nenechala se dlouho pobízet a pustila se do jídla.

,,Jak se jmenuješ, dítě?‘‘ promluvila mateřsky.

,,Lia,‘‘ špitla dívka s plnou pusou a krátce se na ženu podívala.

,,Já jsem Marion,‘‘ představila se. Chvíli si Liu jen mlčky prohlížela, než položila další otázku. ,,Co jsi dělala tak daleko od vesnice v takové bouři?‘‘

Lia položila lžíci a sklopila hlavu. Všechno jí najednou přišlo tak strašně moc líto. Seděla a ramena se jí třásla, jak se snažila nebrečet. Marion však měla zcela jiný názor. Aniž by si jí dívka všimla, ocitla se u ní a pevně ji objala. S tichým broukáním ji kolébala a hladila po zádech. Říkala jí, že je v pořádku brečet. Že nyní už je v bezpečí.

Lia jí zoufale chtěla věřit, ale po tom, co se stalo ve vesnici, nedůvěřovala ničemu. Obzvlášť nedovedla uvěřit ničemu, co by se zdálo být dobré. Jenže to, co Marion Lie šeptala, ji nějakým prazvláštním způsobem opravdu ukonejšilo.

,,Oni mě... vyhnali mě,‘‘ vykoktala a sklopila zrak ke svým vlastním nohám.

Viděla však kromě své sukně i něco namodralého a lesklého. Skoro by přisahala, že to vypadalo jako šupiny. Ale to přece není možné. Nebo přece jen...

Podívala se pozorněji a zděšeně vyskočila na nohy. Rychle se vymanila z náruče ženy, která na ni překvapeně hleděla. Nemýlila se. Byly to šupiny. A nejen to. Byl to hadí ocas, který patřil oné ženě. Patřil Marion. Dívka zírala na přímo na bájnou Medúsu, která se na ni dívala zpět.

,,Nemusíš se mě bát,‘‘ pronesla naprosto klidně, když si všimla, kam míří Liin pohled. ,,Neublížím ti.‘‘

Pomalu se k ní plazila a dívku zachvátila naprostá panika. Začala před ní couvat, dokud nenarazila do stěny za sebou. Svezla se po ní k zemi a s koleny pevně přitisknutými k hrudi zírala na bytost, která přece neměla být skutečná.

,,Marion!‘‘ ozvalo se najednou. Byl to mužský hlas. Žena se okamžitě zastavila a ohlédla se k narušiteli. ,,Vždyť ji děsíš,‘‘ rozčiloval se.

Proběhl kolem ní a opatrně se blížil přímo k Lie. Snažila se od něj dostat pryč, ale nedovolil jí to. Jemně se dotkl její ruky. Během chvilky se jí po těle rozlilo příjemné teplo, které s sebou přineslo klid. Poklekl k ní a beze slov jí řekl mnohem víc, než by kdy pomocí slov vyjádřil.

,,Nechtěla jsem ji vylekat,‘‘ bránila se tiše Marion.

,,Teď už je to dobré,‘‘ pronesl nazpět a pomohl Lie na nohy.

Aniž by jí dal příležitost se odtáhnout, odvedl ji přímo k nějaké provizorní posteli, na kterou se společně posadili. Stále ji držel za ruku a nepřerušoval oční kontakt. Netušila, co je na něj tak strašně zvláštního, ale byla si jistá, že chce být v jeho blízkosti snad navěky.

,,Kdo jsi?‘‘ špitla téměř neslyšně.

,,Vytáhl jsem tě z té řeky,‘‘ vysvětlil věcně.

,,Jak?‘‘ chtěla vědět.

,,Vtáhl jsem tě pomocí okna přímo sem k nám. Bylo štěstí, že jsem zaslechl tvou prosbu o pomoc.‘‘

V tu chvíli to začínala chápat. Vyřkla prosbu k démonům a oni ji vyslyšeli. Přišli jí na pomoc. Počkat, ozval se ten vtíravý hlásek v její hlavě, to by potom znamenalo, že ten kluk je démon.

Lia si ho pozorně prohlédla. Tmavé rozcuchané vlasy mu trčeli do všech stran, pleť měl mnohem snědší, byla ta její, oči mu žhnuly nebezpečným odstínem jantaru. Na tváři mu pohrával drobný křivý úsměv, jak si mě prohlížel. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být démon. Vypadal jako zcela obyčejný kluk. Tedy až na to svalnaté tělo. Nemohl být o moc starší než Lia a přesto měl tělo samý sval.

,,Nechal jsem tě u Marion, protože neznám lepší léčitelku, než je ona.‘‘ Mrkl na ni a ona se s hihňáním odebrala zpět ke stolu.

,,Co je to okno?‘‘

,,Průchod mezi různými místy na světě. Spojuje dvě vzdálená místa a umožňuje se tak rychle přemisťovat.‘‘

Lia si byla jistá, že nelhal. Musel říkat pravdu, jak jinak by ji mohl dostat z té řeky. A Marion musela být skutečně léčitelka, když mě dovedla uzdravit.

,,Cede, mohl bys mi donést rulík?‘‘

Bez námitek vstal a donesl své přítelkyni to, oč ho žádala. Hned na to se zase vrátil k Lie. Celé hodiny jí vysvětloval, kde to vlastně je, jak se sem dostala. Zasvětil ji do svého i Marionina původu a ona se jí postupně přestala obávat. Ale nakonec stejně došlo na otázku, která ji celou dobu hlodala v hlavě.

,,Jak to, že ze mě není kámen?‘‘

Marion ztuhla a vrhla pohled na Cedrika, který se jen mírně pousmál.

,,Marion může proměnit v kámen jen lidi,‘‘ pronesl opatrně.

Lia to nechápala. Očekávala nějaké bližší vysvětlení, ale nezdálo se, že by jí něco dalšího řekl. A tím jejich konverzace na toto téma skončila.

 

Uplynulo několik týdnů, kdy byla Lia se Cedrikem a Marion. Když nebyl na blízku on, pomáhala Marion s výrobou různých mastí a lektvarů. Už se jí nebála. Začínala chápat svět, ve kterém se znenadání objevila a začínala se cítit jako doma. Připadalo jí, že na světě našla to správné místo.

          Zrovna když přelévala lektvar do poslední lahvičky, vtrhl do místnosti Cedrik. Marion ho okamžitě napomenula, aby dával pozor, že by se mohla Lia spálit. Omluvně něco vyhrkl, ale nezpomalil. Popadl kotlík, který Lia držela a odložil ho stranou. Hned na to ji popadl za ruku.

Vlekl ji za sebou a pobízel ji, aby trošku přidala. Netušila, co se děje, ale nebránila se. Smála se a prosila, aby naopak trošku zpomalil. Sukně se ji motala kolem nohou a tak stále klopýtala. Nebýt Cedrika určitě by už dávno spadla. Ale on se tím nedal nijak zastavit. Popadl ji do náruče a běžel potemnělými uličkami stále dál.

Varoval ji, aby dávala pozor na hlavu. Probíhali zrovna velmi úzkým prostorem, kam se sotva vešel on, natož oba zároveň. Ale i tak se najednou objevili kousek od vstupu do té spleti jeskyní.

Opatrně ji postavil na zem, ale její ruku si nechal v té své. Lia byla naprosto fascinovaná scenérií, která se jí právě odehrávala před očima. Slyšela o tom, ale nikdy by ji nenapadlo, že něco takového někdy uvidí na vlastní oči.

Na noční obloze se proplétaly pásy barev. Vypadalo to, jako jemný šátek všech barev duhy, který se táhne po nekonečné obloze zasypané hvězdami. Bylo to nádherné. Bylo to dokonalé. Unešeně sledovala tanec těch podivných barevných vln a v očích se jí zableskly drobné slzy štěstí.

Přitulila se k Cedrikovi, který ji objal kolem pasu. Stáli tam několik minut, než ji Cedrik dovedl k jednomu z plochých kamenů, na který se společně mohli posadit. Opřela se zády o jeho hruď a hlavu si položila do prohlubně mezi jeho ramenem a krkem.

Nedovedla od toho odtrhnout pohled, ani když ji Cedrik začal líbat na krku. Jen tiše vzdychla, ale pohledem se od těch světel nevzdálila. Jemně ji laskal a hladil. Byl z ní jako pod vlivem alkoholu. Naprosto opojený a neschopný logicky uvažovat.

,,Mezi démony se vypráví takový příběh,‘‘ pošeptal jí do ucha.

,,Příběh?‘‘ zopakovala. ,,A o čem je?‘‘

,,Kdysi dávno prý žila jedna princezna. Nebyla to taková ta obyčejná princezna s korunkou na hlavě popletené mužskými. Tato princezna u pasu nosila meč a bojovala lépe než kterýkoliv jiný muž. Jenže to se jejímu otci, panu králi, nelíbilo. Chtěl, aby se provdala a zvětšila tak území jeho království, ona však odmítla. Proto se obrátil na Boha.‘‘

Teď už Lia vysela jen na jeho slovech. Sledovala jeho rty, když vyprávěl ten příběh a na holé předloktí mu kreslila malé kroužky prsty. Nikdy se nemohla nabažit jeho blízkosti. A o to víc, když jí něco vyprávěl. Mezi těmi dvěma se vytvořilo tak silné pouto, že mu nedovedly odolat ani oni sami.

,,Bůh to děvče chtěl potrestat za jeho troufalost a tak požádal o pomoc démona, který na sebe dovedl vzít podobu hrozivého draka. Nechal ho zaútočit na hrad, ve kterém princezna žila se svým otcem. Jenže démon není služebníkem Boha, nenechá si od něj nic nařizovat.

A tak se stalo, že byl král zabit a princezna sotva vyvázla živá. Drak však za její zranění nemohl. Byli to lidé. Obvinili ji z toho, co se stalo. Tvrdili, že je v ní nevýslovné zlo, že je prokletá démony a dost možná že je i sama démonem.

Chtěli ji zabít, ale zachránil ji ten démon, který na hrad původně zaútočil. Líbila se mu její neohrožená povaha a čistá duše. Odnesl ji do bezpečí a pečlivě se o ni staral. Ošetřoval jí rány, připravoval jídlo a dokonce jí ušil šaty. Pravda, nebyly kdovíjak dokonalé, ale byly od něj.‘‘

Lia se na Cedrika usmála, když se odmlčel. Ten příběh se jí líbil. Viděla v něm podobnost s ní samotnou. Přála by si být taky neohrožená, ale nebyla. Ve skutečnosti byla vylekaná.

,,Jak ten příběh končí?‘‘ zeptala se tiše Lia.

Cedrik se podíval k nebi a usmál se. Zdálo se, že se na okamžik zasnil. A než pokračoval ve vyprávění, políbil ji. Něžně a přitom tak vášnivě.

,,Z jejich lásky se narodilo dítě, ale princezna při porodu málem zahynula. Démon se jí nedokázal vzdát, ale musel si vybrat. Mohl zachránit svou princeznu, nebo zůstat otcem toho dítěte. Nakonec se rozhodl dítě svěřit ženě, která měla laskavé srdce a přísahala, že nikdy nedovolí, aby dítěti někdo ublížil. Sám pak vzal svou princeznu a sestoupil s ní do podsvětí, kde spolu mohli žít navěky.‘‘

Lia se od něj kousek odtáhla a pozorně se na něj zadívala. Chtěla vědět, co se stalo s tím dítětem. Pokud opravdu existují démoni, medúzy a další bytosti, jako jsou draci, mohla by přece být skutečná i ta princezna. Takže i to dítě.

Už se nadechovala, když v tom za sebou zaslechla dusot kopyt. Prudce se otočila a spatřila černého koně s hustou hřívou skoro až po zem. Instinktivně se natiskla k Cedrikovi, který ji s vlídným úsměvem objal kolem pasu.

Zmateně se dívala na koně, ze kterého sesedal nějaký muž a potom pomáhal na zem ženě. Lia si okamžitě všimla rudých vlasů, které ta žena měla. Tolik se podobaly těm jejím. A když žena přišla blíž, nebyly vlasy to jediné, co se jí podobalo.

,,Lio, tohle je Argis a Catherin,‘‘ pronesl jemně Cedrik. Vytáhl ji zpět na nohy, ale Lia se od něj nehnula ani o maličký kousek. Zmateně těkala očima z muže na ženu a taky na Cedrika.

,,Tak dlouho jsem toužila se s tebou konečně setkat, holčičko,‘‘ pronesla sametově jemným hlasem Catherin.

,,Tolik se nám po tobě stýskalo,‘‘ přidal se Argis.

Lia na to nic neřekla. Stále úplně nechápala, co se to tady právě děje. Ale Cedrik jí okamžitě přispěchal na pomoc. Jemně ji políbil do vlasů a hned na to pošeptal poslední část příběhu, který dosud vynechával.

,,Princezna Catherin a dračí démon Argis nikdy nepřestali svou dcerku Liu hledat v lidském světě, kde se jim ztratila.‘‘

Lia se k němu prudce otočila. ,,Je to pravda?‘‘ vyhrkla.

Cedrik s úsměvem přikývl a pomalu ji otočil zpět k jejím ztraceným rodičům. Catherin už měla tváře smáčené slzami a Argis ji mírně podpíral, aby se pod náporem emocí nezhroutila k zemi.

Lia váhala jen krátce, než padla do náruče svým rodičům, které nikdy nepoznala. A konečně do sebe zapadly všechny dílky skládačky, které se kolem ní celý život objevovaly. Tetička jí prozradila prvních pár věcí, potom ta náhlá proměna, kdy se jí vlasy změnily v rudé, setkání s Marion a Cedrikem.

,,Nejsem člověk,‘‘ pošeptala tiše.

,,Ale nejsi ani démon,‘‘ doplnila její matka.

,,Jsi to nejlepší z obou světů.‘‘