ScareCrowVea

      ,,Víš, proč jsi tu?'' promluvil, když se mu podařilo spustit nahrávání. Tiše jsem si ho prohlížela. Mohlo mu být kolem padesáti let. Vypadal jako dost zkušený policista. Vlasy měl prošedivělé snad jen na spáncích. Určitě patřil mezi ty šťastlivce, kteří byli velice zachovalí. Medově hnědé oči, kolem kterých se začaly dělat vrásky, si mě pátravě prohlížely. Rty měl semknuté do úzké linky, jako by byl on ten u výslechu a odmítal promluvit.      ,,Ano,'' řekla jsem tak klidným hlasem, že se na mě podezíravě zahleděl. Jakoby mě chtěl tím pohledem probodnout. Na ty pronikavé oči muselo letět hodně dívek. I na svůj pokročilý věk byl velice přitažlivý. Úhledně srovnaný límeček košile, která byla pečlivě vyžehlená. Tmavě hnědé sako, které bylo jako nové.      ,,Mohla by si to objasnit?'' pokračoval ve výslechu.    ,,Objasnit?'' zopakovala jsem a on tiše přikývl. Zůstala jsem zkoumat jeho tvář. Přemýšlela jsem, zda-li má ...

       Seděla jsem v nejtemnějším koutě. S koleny pod bradou jsem se třásla. Byla mi zima, ale ten třes byl od strachu. Děsila jsem se chvíle, kdy se rozsvítí světlo. Děsila jsem se chvíle, kdy uslyším praskání prkenných schodů.      S tváří skrytou v mých zakrvácených dlaních jsem prosila, aby se už nevrátil. Věděla jsem, co se stane, až přijde. Slíbil mi domov. Oba mi ho slíbili. Říkali mi, že budu v bezpečí. Slíbili, že už nikdy nebudu sama.      Ozvalo se řinčení klíčů. Prudce jsem sebou trhla. Cvaknutí zámku. Toužila jsem být součástí stěny za mnou. Zaskřípání pantů. V očích se mi objevily slzy. Rozsvítilo se světlo. Praskání schodů. Slyšela jsem, jak si rozepíná pásek. Cinkání přezky se nedalo přeslechnout.      ,,Kde jsi, maličká?'' ozval se hlas. Nechtěla jsem vylézt ven. Odmítala jsem se mu jen tak oddat. ,,Pojď ke mě, zlatíčko.'' Tohle oslovení mě zarazilo. Neříkal mi tak. Nikdy jsem ho ...

        Znáte ten pocit, že jste selhali? Ten pocit, který je hluboko ve vás a strašným způsobem vás sžírá? To selhání, které   ve vás probouzí pocit zklamání? Ale ne vaše zklamání. To v žádném případě. Nezklamali jste sebe. Nebo možná ano. Ale teď to není o vás. Tohle zklamání jste vzbudili u vaší blízké osoby. Zklamali jste člověka, na kterém vám neskutečně záleží. A nejhorší na tom je, že tomu člověku neskutečně záleží na vás. Pokud tento pocit neznáte, máte velké štěstí.      V poslední době jsem si uvědomila spoustu věcí, ale ne dost na to, abych předešla tomu pocitu zklamání. Každé mé selhání mě něco naučilo, jenže, když se už vzpamatujete z jednoho, přijde další. Problém nastává jinde. Každé selhání je chyba, ze které se lze poučit. Ale představte si selhání, které pramení od zklamání té jediné osoby, pro kterou byste udělali cokoliv. Co když jste zklamali tu jedinou osobu, která je pro vás vším?       Tohle už ...

        Byla jsem uprostřed lesa. To stejné opuštěné místo jako tehdy. Jako v den, kdy jsem o ně přišla. Střed mýtiny. Kolem přesně vysazené stromy, které tam rostly už spoustu let. Byly určitě pětkrát starší než já. Stály tam a skláněly se nade mnou. Jakoby mě snad chtěly skrýt před měsíčním světlem. Podívám se nahoru, ale nic tam není. Jen naprosto černočerná obloha. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že něco není v pořádku.      Bylo to stejné místo. Tak, jak jsem si ho pamatovala. Chlad se plížil po mých holých nohách jako v ten den. Měla jsem na sobě jen tu košili, která skrývala mé zubožené tělo. Podívala jsem se na zem. Do vysoké mokré trávy. Na dlouhých stéblech byla rosa. Studila mě na kůži. Jemně hladila rány, které jsem na nich měla. Alespoň na moment mě přestaly pálit.      Avšak ta vysoká tráva skrývala děsivé tajemství. Tehdy mi bylo osm. Byla jsem ještě dítě. Nyní tu však stojím jako dospělá. Dívám se na tu dě...