Ponechaná samotě
Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem ztracená. Marně jsem se natahovala po hlasech, které mě opouštěly. Marně jsem u nich hledala pomoc. Prosila jsem je, aby zůstali. Aby mě neopouštěly. Všechno, co jsem do té doby znala, mizelo v temnotě. Ocitla jsem se v neznámu. Topila jsem se v temném oceánu a nedokázala vyplavat nad hladinu. Jako by nade mnou byla neproniknutelná vrstva ledu, která mě odsoudila k věčnému tonutí. Každý další nádech se zdál těžší. Bolestivější. Neviděla jsem důvod dýchat, ale bála jsem se přestat. Neviděla jsem před sebou světlo, ale nechtěla jsem se oddat temnotě. Neměla jsem víru ve své přežití, ale odmítala jsem se vzdát. Strach z konce byl větší než bolest z nekonečného tonutí. Nutila jsem se nadechnout. Znovu a znovu. Až jsem si na tu bolest zvykla. Jako by ztratila svou sílu, ačkoli jsem si byla dost vědoma její přítomnosti. Všechno to odloučení...