Selhání

      Znáte ten pocit, že jste selhali? Ten pocit, který je hluboko ve vás a strašným způsobem vás sžírá? To selhání, které  ve vás probouzí pocit zklamání? Ale ne vaše zklamání. To v žádném případě. Nezklamali jste sebe. Nebo možná ano. Ale teď to není o vás. Tohle zklamání jste vzbudili u vaší blízké osoby. Zklamali jste člověka, na kterém vám neskutečně záleží. A nejhorší na tom je, že tomu člověku neskutečně záleží na vás. Pokud tento pocit neznáte, máte velké štěstí.

     V poslední době jsem si uvědomila spoustu věcí, ale ne dost na to, abych předešla tomu pocitu zklamání. Každé mé selhání mě něco naučilo, jenže, když se už vzpamatujete z jednoho, přijde další. Problém nastává jinde. Každé selhání je chyba, ze které se lze poučit. Ale představte si selhání, které pramení od zklamání té jediné osoby, pro kterou byste udělali cokoliv. Co když jste zklamali tu jedinou osobu, která je pro vás vším?

     Tohle už není obyčejná chyba převlečená za selhání. Teď je to něco, co ve vás zanechá šílenou díru. Vidět osobu, která pro vás tolik znamená, brečet kvůli vám. Vidět ji zklamanou vašimi činy. Dívat se na její uslzené oči a snažit se najít slova, kterými byste vše napravili. Problém je, že taková slova neexistují. V té chvíli neexistuje nic, čím byste odčinili to, co jste udělali.

     Stojíte před tou osobou. Díváte se jí do ubrečených očí. Díváte se do očí plných zklamání. Díváte se do tváře, kterou byste chtěli vidět jen s úsměvem, ale teď před vámi stojí s brekem. Hledáte způsob, jak té osobě vrátit úsměv, ale v tu chvíli nic takového neexistuje. V tu chvíli nemůžete udělat nic, co by změnilo to zklamání v úsměv.

     Co byste dělali vy? Představte si, že je před vámi osoba, na které vám strašně moc záleží. Stojí přímo před vámi a v očích má slzy. Je zklamaná z toho, co jste udělali. Selhali jste a tím ji zklamali. Pláče. Nemůžete ji utišit. Snažíte se utřít všechny ty slzy ve snaze najít pod nimi úsměv. Strašně moc si přejete, aby tam byl, ale nenacházíte ho.

     Co byste udělali? Slova nepomáhají. Objetí jako by probudilo lítost. Slyšíte, že vaše nejdůležitější osoba asi selhala. Slyšíte, jak si na sebe bere vinu za vaše selhání. A právě v tu chvíli si uvědomíte, jak moc jste selhali. Selhali jste až tak, že osoba, kterou jste zklamali, cítí zodpovědnost za vaše skutky. Až v tu chvíli si uvědomíte, jak nespravedlivě jste se zachovali. Až v tu chvíli si uvědomíte, že vaše milovaná bytost pláče kvůli vám.

     Co byste udělali? Zkusíte to změnit, nebo to prostě přejdete? 

     Snažit se to selhání napravit není snadné. Je to strašná dřina, kterou musíte udělat jen vy sami. Může to trvat strašně dlouho, může to být strašně těžké. Můžete kvůli tomu selhat v dalších věcech, ale žádné z těch selhání nebude tak strašné jako to, které se snažíte napravit. Snažíte se napravit své selhání, kterým jste zklamali tu osobu, která stála vždy při vás. Při těch dalších selháních už nejste sami, je tam s vámi a pomůže vám vše překonat. Už jen ta snaha jí dokáže, že pro vás znamená všechno a tak bude stát po vašem boku a pomůže vám dojít do cíle. Pomůže vám to první selhání napravit a překonat všechna další.

     Druhou možností je se tím nadále nezalamovat. Prostě to přejít. Hodit vše za hlavu a jít dál, jakoby se nic nestalo. Není v tom žádná práce. Nemusíte vyvinout žádnou snahu. Jednoduchá cesta, ale dokážete se dívat do těch zklamaných očí, které patří osobě, pro kterou byste udělali cokoliv? Dokázali byste se jí podívat do očí a necítit tu stejnou bolest, kterou cítí ona při pohledu na vás?

     Ať už si vyberete jakoukoliv cestu, bude to vaše volba. To vy potom přijdete za bytostí, kterou milujete a budete se jí dívat do očí. Ale než se rozhodnete, zamyslete se. Chcete v těch očích vidět úsměv, nebo slzy?