Jak jsem unikla

      Seděla jsem v nejtemnějším koutě. S koleny pod bradou jsem se třásla. Byla mi zima, ale ten třes byl od strachu. Děsila jsem se chvíle, kdy se rozsvítí světlo. Děsila jsem se chvíle, kdy uslyším praskání prkenných schodů.

     S tváří skrytou v mých zakrvácených dlaních jsem prosila, aby se už nevrátil. Věděla jsem, co se stane, až přijde. Slíbil mi domov. Oba mi ho slíbili. Říkali mi, že budu v bezpečí. Slíbili, že už nikdy nebudu sama.

     Ozvalo se řinčení klíčů. Prudce jsem sebou trhla. Cvaknutí zámku. Toužila jsem být součástí stěny za mnou. Zaskřípání pantů. V očích se mi objevily slzy. Rozsvítilo se světlo. Praskání schodů. Slyšela jsem, jak si rozepíná pásek. Cinkání přezky se nedalo přeslechnout.

     ,,Kde jsi, maličká?'' ozval se hlas. Nechtěla jsem vylézt ven. Odmítala jsem se mu jen tak oddat. ,,Pojď ke mě, zlatíčko.'' Tohle oslovení mě zarazilo. Neříkal mi tak. Nikdy jsem ho od něj neslyšela.

     ,,Joe, co tam děláš?'' ozval se hlas jeho matky.

     ,,Hned se vrátím,'' odpověděl, ale na schodech se ozvaly její kroky. Slyšela jsem, jak si otráveně povzdechl. Asi doufal, že zůstanu schovaná, ale to jsem rozhodně neměla v úmyslu.

     Když sešla poslední schod, vyběhla jsem přímo k ní. Doufala jsem, že se k ní dostanu dřív, než mě stačí uhodit. Mýlila jsem se. Dostala jsem silnou ránu pod žebra. Těžce jsem padla na zem a bolestně lapala po dechu.

     ,,Joe,'' vykřikla zděšeně a sehnula se ke mě. Opatrně mě chytila za tvář a vyděšeně si mě prohlížela. ,,Joe, co si to...'' Najednou zmlkla. Zalkla se. Zmateně jsem se na ni dívala, když v tom na mou tvář dopadla její horká krev. Klečela nade mnou a její krev stékala přímo na mé tělo.

     Chytil mě za ruku a prudce mě odtáhl o kus dál. Nechal mě se na tu ženu dívat. Dívala jsem se na tu ženu a snažila se neječet. V krku měla zaražený ocelový hák, který obyčejně používají v řeznictví. Proto nespadla na zem. Byl zavěšený na řetězu.

     ,,Víš, matko,'' začal naprosto klidným hlasem, ,,říkal jsem si, že se tě budu muset zbavit stejně jako tvého syna.'' Začal se smát, když k němu zoufale natáhla ruku. ,,Jsem rád, že jsi mi to ulehčila. Alespoň jsem tu vaši rodinku vyřešil naráz.'' Ukázal na mě a pokynul mi, abych šla k němu.

     Posbírala jsem poslední zbytky odvahy a pomalu vstala. Bolestí jsem zalapala po dechu. Držela jsem se za bolestivá žebra a snažila se být klidná, jak jen to šlo. Krok po kroku jsem se k němu blížila. Bála jsem se, že dostanu další ránu, ale to se nestalo. Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Mírně se sklonil a omluvil se za tu ránu.

    ,,Je úchvatná,'' pohladil mě po tváři. ,,Ta nejkrásnější ze všech. A je celá MOJE!'' Začal se zuřivě smát. Ta žena klečela jen o kousek před námi. Dívala se na něj, jakoby hledala chlapce, kterého vychovala. Nenašla ho. Nebyl to její syn. Pustil mě a udělal pár kroků dozadu. Ohlédla jsem se k němu. Zastavil se až u stěny, kde byly tlačítka.

     Zmáčkl knoflík za svými zády a její tělo se zvedlo nahoru. Objal mě kolem ramen a odtáhl dál od jejího zmítajícího se těla. V tu chvíli někdo bouchl do dveří. Jen naštvaně zamručel pár nadávek a znovu stiskl knoflík.

     ,,To bude tatínek, zlatíčko,'' řekl chladným tónem. V tom všem jsem si ani neuvědomila, že by to opravdu mohl být někdo jiný. Jeho tvář byla jiná. Tohle nebyl muž, který mě celé roky bil. ,,Je na čase jít, co myslíš?'' obrátil se ke mě. Kdyby mě nedržel, zhroutila bych se na zem.

     Opatrně mě posadil na schody a přes ramena mi dal svůj kabát. Byl mnohem větší než já, ale byl teplý. Snažila jsem se zjistit, kdo je ten muž přede mnou. Nevzpomínala jsem si, že bych ho už někdy viděla. Až když jsem se konečně trochu uklidnila, byla jsem schopná vnímat jeho tvář. Měl pronikavě zelené oči. Černé vlasy mu padaly do tváře, kde měl jizvy. Byl vysoký a štíhlý. Mohutným ho dělal jen jeho kabát, ve kterém jsem se teď topila.

     ,,Budeme muset jít, zlatíčko,'' řekl najednou. Dívala jsem se, jak se ke mě naklonil a opatrně mi z tváře odhrnul krví slepený pramen blonďatých vlasů. V odrazu jeho očí jsem viděla své propadlé tváře, monokl a šrámy. Jemně mě pohladil po tváři a mile se usmál.

     ,,Tihle cvoci už ti neublíží,'' pošeptal a ukázal na nehybné tělo té ženy. Pomohl mi vstát a pomalu mě vedl po schodech nahoru. Začala jsem se třást. Nebyla jsem tam tak dlouho. Nevěděla jsem, co mě tam čeká. Měla jsem strach. Byla jsem k smrti vyděšená.

     Dveře někdo držel zavřené, ale nedalo mu moc práce, aby je vykopnul. Prošel první a potom pobídl mě. Vešla jsem do kuchyně. Za kuchyňskou linkou jsem viděla něčí ruku v kaluži krve. Podívala jsem se zpět k tomu černovlasému muži, který jen pokrčil rameny. Jeho pohled směřoval do chodby, která vedla k hlavním dveřím do domu.

     Udělala jsem pár kroků, abych zjistila, co tam sleduje. Nahlédla jsem do chodby a strachem couvla. Rychle mě chytil a přitáhl si mě k sobě. Sledovala jsem krvavou šmouhu na podlaze, až se můj pohled na okamžik zastavil u useknuté ruky. Hned vedle se válel kožený pásek, který jsem znala až příliš důvěrně.

     ,,Neměj strach,'' pošeptal mi, ,,už ti nemůže ublížit.'' Pokračovala jsem dál, dokud můj pohled nepadl na mého otce. Zalapala jsem po dechu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem tak blízko u něj. Nechtěla jsem si to připustit. Měla jsem strach.

     Stála jsem naprosto nehnutě a snažila se uklidnit svůj zběsilý dech. Něco mě zastudilo v dlani. Opatrně mi to vtiskl do dlaně, ale nepouštěl mou ruku. Chtěla jsem se podívat, co to je, ale on mi to nedovolil.

     ,,To nic,'' pošeptal mi do ucha a pomalu mě vedl dopředu. Došli jsme až k mému otci. Hrubě ho kopnul, aby se k nám otočil tváří. Dívala jsem se přímo na něj. Ani na vteřinu jsem se neodvážila uhnout pohledem jinam. Díval se přímo na mě. Asi doufal, že se stáhnu. Možná doufal, že budu prosit, aby ho ušetřil. Ale nemohla jsem ustoupit, on mi to nedovolil. Dodal mi oporu, kterou jsem potřebovala, abych zůstala pevně stát.

     ,,Říkal jsem ti, že jí nemáš ublížit. Varoval jsem tě, co se stane, když jí zkřivíš jediný vlas. Nedbal si mých rad...''

     ,,Prosím, já...'' Zvedl mou ruku. Až nyní jsem pochopila, co mi do ní vtiskl. Namířil na jeho hruď a potom mou ruku pustil. ,,Prosím, Zoe,'' žadonil, ale já zbraň nesložila. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu stisknout spoušť. Nebyla jsem si jistá, čeho všeho jsem vlastně schopná.

     ,,Je to jen na tobě, zlatíčko,'' ozval se vedle mě. ,,Stiskni spoušť, nebo ho nech, aby ublížil někomu dalšímu. Je to...'' Ozval se výstřel. Zpětný ráz byl hodně silný. Nečekala jsem ho. Naštěstí mě ten muž chytil. Vzal si ode mě pistoli a střelil ho ještě dvakrát do hlavy.

     ,,Jmenuješ je Zoe?'' optal se. Jen jsem přikývla a on mě objal kolem ramen. ,,Já jsem Derek. Je mi ctí, že mohu být tvůj parťák.''

 

     Tehdy jsem tu větu nechápala, ale brzy jsem našla její význam. Nebyl to někdo, kdo honí zlé otce, aby nebili své děti. On byl nájemný vrah. V den, kdy jsem poprvé zmáčkla spoušť, se ve mě něco zlomilo. Stala jsem se jeho parťákem. Od toho dne jsme pracovali bok po boku. Já mu kryla záda a on kryl záda mě. Naučil mě všechno, co uměl a já se naučila využívat i to, co mi bylo darováno. Naučila jsem se, jak nebezpečná může být jen má tvář.

     Pokud to ještě někomu nedošlo, stala jsem se vrahem. Lovila jsem lidi a užívala si ty chvíle, kdy jsem stiskla spoušť a někdo při tom přišel o život. Užívala jsem si chvíle s ním. Možná byste nás nazvali maniaky, nebo blázny. Pravda je však taková, že jsme maniaci. Náš pracovní vztah se velice brzy vyvinul v milostný. Každý, kdo se pokusil nás rozdělit, skončil se dvěma v hlavě.     

     ,,A teď jsi na řadě ty!''