Noční můra

      Byla jsem uprostřed lesa. To stejné opuštěné místo jako tehdy. Jako v den, kdy jsem o ně přišla. Střed mýtiny. Kolem přesně vysazené stromy, které tam rostly už spoustu let. Byly určitě pětkrát starší než já. Stály tam a skláněly se nade mnou. Jakoby mě snad chtěly skrýt před měsíčním světlem. Podívám se nahoru, ale nic tam není. Jen naprosto černočerná obloha. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že něco není v pořádku.

     Bylo to stejné místo. Tak, jak jsem si ho pamatovala. Chlad se plížil po mých holých nohách jako v ten den. Měla jsem na sobě jen tu košili, která skrývala mé zubožené tělo. Podívala jsem se na zem. Do vysoké mokré trávy. Na dlouhých stéblech byla rosa. Studila mě na kůži. Jemně hladila rány, které jsem na nich měla. Alespoň na moment mě přestaly pálit.

     Avšak ta vysoká tráva skrývala děsivé tajemství. Tehdy mi bylo osm. Byla jsem ještě dítě. Nyní tu však stojím jako dospělá. Dívám se na tu děsivou scénu, která mě po těch letech už vůbec neděsí. Pomalu jsem udělala pár kroků vpřed. Přímo k místu, kde ležela má matka. Tedy spíše její nehybné tělo. Kousek vedle ležela má sestra. Za mými zády otec držíc za ruku mého bratra.

     Matka již nedýchala. Naslouchala jsem tomu tichému tlukotu, když náhle ustal. Došel jí čas. Na stéblech kolem ní byly kapky krve. Moje ruce jí byly zcela smáčené. Těla ostatních členů mé rodiny ještě držela poslední zbytky života. Oni neměli skončit stejně jako ona. To by bylo příliš kruté. Ona zemřela bolestivou smrtí. Hodiny a hodiny bolestivého mučení. Hodiny týrání. Byla donucena sledovat scenérie, při kterých bylo vyvrhnuto tělo jejího muže, mého otce. Oni zemřeli klidně. Otec trpěl, ale jen malou chvíli, než zapůsobil jed, který ho uspal.

     Dívala jsem se na svou vlastní rodinu v kaluži krve. Ačkoliv zemřeli klidně, jejich krev prosákla zemí mýtiny. Byla jsem si jistá, že to, co se tam stalo se nesmí dostat za hranici mýtiny. Věděla jsem, že by ostatní lidé nepochopili, o co tu šlo. Nepochopili by tu krásu. Viděli by jen krev, mrtvá těla. Viděli by masakr. Viděli by jen to, co je před nimi. Oni by neviděli tu nádheru, která se v tom skrývá. Nevšimli by si toho, co je důležité. Oni by nikdy nezahlédli tu volnost, kterou má rodina dostala. Neviděli by dar, který jim byl dán.

     Náhle se za mnou ozve tiché vrčení. Vím, co tam stojí. Vím, co to znamená. Mručení se ozývá hlasitěji. Prasknou první větvičky. Je tady. Je na mýtině. Je jen kousek za mnou. Chystá se zaútočit. Chystá se mě poslat za mou rodinou. Snažím se zůstat klidná. Pokud budu klidná, neublíží mi. Opakuji si ta slova stále v hlavě. Musím být klidná.

     Nezvládnu to. Zpanikařím. Dám se na útěk. Proběhnu skrz ostré větvičky stromů, které mi pořežou ruce. Utíkám stále vpřed. Neodvažuji se ohlédnout. Slyším, jak mě jeho mohutné, zavalité a přesto velice mrštné tělo pronásleduje. Cítím jeho horký dech na zádech. Utíkám stále dál. Musím se dostat pryč z lesa. Musím se zachránit. Nesmím skončit se svou rodinou.

     Les se přede mnou konečně rozestoupí. Vyběhnu na skalnatý útes. Zastavím se na samém okraji vysokého útesu. Pode mnou divoké vlny narážejí do ostrých skal. Svádí spolu surový boj. Dívám se do zpěněné hladiny burácejícího moře, když se za mnou ozve to mručení. Pomalu se otočím. Poprvé se svému nepříteli dívám do tváře. Vím, jak to skončí. Znám konec tohoto příběhu. Znám každý detail. Znám každou cestu. Až příliš dobře vím, že není jiný konec než smrt. Není cesty ven.

     Poprvé vidím do očí medvědovi, který za krátký okamžik ukončí můj život. Dívám se do hlubokých, tajemných očí tvora, který mi jen za malý moment zastaví srdce. Měla bych se ho bát. Měla bych být vyděšená. Dívám se na ostré drápy, špičaté zuby. Slyším vztek, který v něm vládne. Cítím bolest, která ho sžírá. Všechno, co cítí, cítím také. V jeho očích již nevidím nepřítele. Není nepřítel, dochází mi.

     Pomalu pozvednu ruku. Medvěd přede mnou se postaví na zadní. Je skoro o půlku vyšší než já. Dívám se nahoru na jeho tvář. Sleduji jeho oči, když k němu pomalu natahuji ruku. Konečky prstů se dotknu jeho jemné srsti. Je to neuvěřitelné. Tak děsivý tvor je vlastně tak nevinný. Dívá se na mě shovívavým pohledem, jakoby mi říkal, abych šla s ním. Nepřišel mi ublížit, přišel mě osvobodit.

     Postaví se opět na všechny čtyři a o kousek ustoupí. Jakoby mi říkal, abych ho následovala. Už nemám důvod se bát. Mohla bych jít s ním. Mohla bych tu nekonečnou smyčku ukončit tím, že bych s ním odešla a nechala svou minulost za sebou. Už bych nemusela znovu utíkat. Už bych se nikdy nemusela vrátit. Této noční můře by byl konec, ale co když se objeví nová. Možná konec této bude začátek další. Další nekonečné bludiště, přes které se nikdy nemusím dostat.

     Ohlédnu se k útesu. Podívám se na burácející vlny. Jaké by bylo být jejich součástí, napadne mě. V tu chvíli už stojím na samém okraji. Pomalu se zakloním. Najednou mě již nedrží země. Najednou jsem svobodná. Nyní již necítím lana, která mě držela s tím místem. Všechna ta pouta se zpřetrhala. Jako bych se vznášela. Poprvé ve svém životě jsem se cítila volná. Mohla jsem zhluboka dýchat.

 

Moje tělo pohltilo moře. Můj život skončil.

Má duše byla svobodná. Já byla svobodná.