Temná brána

      Už je tomu deset let, co jsem byla ověřená tím nejtěžším údělem démonů. Musím chránit bránu, která spojuje lidský svět se světem démonů, podsvětím. Měla jsem skvělý život. Jako dcera jednoho z nejmocnějších démonů jsem měla vše. Vše, po čem mé pošetilé srdce zatoužilo, dokud nebyl zabit strážce brány. V ten den jsem byla odsouzena k věčné samotě uprostřed nejtemnějšího a nejnebezpečnějšího lesa, které lze v lidském světě najít. Samota je skličující, obzvlášť když víte, že bude trvat až do vaší smrti.

     ,,Je to velká čest,'' říkali.

     ,,Všichni budou znát tvé jméno,'' říkali.

     Ocitla jsem se uprostřed lesa u brány do podsvětí. Zdejší les je neobydlený, hustý a nesmírně nebezpečný. Odvaha lidí končí na jeho hranici, kterou obchází několik sukub a pár dalších démonů, kteří se mi musí zodpovídat.

     Do dlaní mi vtiskli dýku, magický luk bez tětivy a šípů a zlatý přívěsek, který mi měl připomínat, kým jsem se stala. Theresa v ten den zemřela a místo ní se zrodila strážkyně Theresa ShadowNight, první dívka, která dostala na starost bránit tohle prokleté místo.

     Seděla jsem na jedné z nejnižších větví Stínového stromu, který byl branou do podsvětí. Zády jsem se opírala o hrubý kmen a jednou nohou jsem houpala ve vzduchu. V rukách jsem držela kus dřeva, ze kterého jsem vyřezávala už asi stou postavičku. Většinou se jednalo o zavražděné lovce, kteří šli slepě za mocí či zničením brány.

     Všechny ležely na chladné zemi zapadané jehličím. Už chybělo jen pár detailů, které jsem se chystala dokončit hrotem mé dýky, když se ozval varovný signál, lidem neslyšný zvuk. Okamžitě vyskočím na nohy a popadnu svůj luk. Napnu tětivu, která se objeví jakmile na ni pomyslím a hned na to se objeví šíp, který je z nejtvrdšího kovu, který je v podsvětí znám. Žádný z lidských materiálů mu nedovede odolat.

     Mířím dolů přímo k mohutným kořenům Stínového stromu, které se vrývají do těžké zeminy a mizí v ní. Mezi okolními stromy se objeví pět sukub a čtyři démoni, zatímco ostatní stále hlídají na okraji lesa. Ať viděli cokoli, je nutné to prověřit a vyčkat na další dění.

     Z dálky se ozval hlasitý výkřik sukuby, kterou očividně někdo napadl a poranil ji. Zpozorním. Ať je tam kdokoli, ví jak zabít sukubu. Ví snad i jak zabít démony? ptám se sami sebe a v tom se ozvou další výkřiky. Tentokrát mnohem blíž. Útočník se blíží a nám nezbývá nic, než čekat.

     Sukuby pod Stínovým stromem vyrazí ku předu. Je velmi blízko. Démoni vyvolají své schopnosti, které mohou být velice nebezpečné a čekají na vhodnou chvíli k útoku. Ta chvíle se rychle blíží. Napětí sílí, už je přímo hmatatelné, když vidím malou dýku, která se zaryje do hrudě jednoho z démonů a všechna jeho temná síla se do ní přelije.

     ,,Tu dýku musím získat,'' špitnu si pro sebe a namířím k místu odkud vyletěla ona dýka. Chtěla jsem vystřelit, ale neviděla jsem cíl. Neměla jsem tušení kolik je útočníků, ani jak jsou silní. Byla jsem si jistá jen jedinou věcí, chystají se zabít mě a poté se zmocnit brány.

     Už jsem nemohla déle jen vyčkávat, bylo na čase jednat. Seskočila jsem z větve a dopadla přímo před bránu. Můj šíp mířil stále k místu, odkud vyletěla dýka. Tři sukuby a tři démoni, jen nás šest zbylo. Jen my musíme ochránit bránu, i kdyby to mělo znamenat naši smrt.

     Stáli jsme bok po boku. Byli jsme odhodlaní bít se až do posledního dechu, do posledního úderu našeho srdce. Všichni jsme pevně svírali své zbraně a obezřetně sledovali každý sebemenší pohyb. Všechno se zdálo být klidné, téměř nehybné.

     ,,Jdu pro tu dýku,'' řekla jsem tiše, ale, než jsem stačila vykročit, jeden z démonů mě zastavil. Šel místo mě, aby chránil strážce, ale já se kvůli tomu cítila hloupě. Můj život není o nic důležitější, než ten jejich, říkala jsem si, ale nic jsem nenamítla. Nechala jsem ho jít pro dýku, která zela z hrudi zesnulého.

     Sledovala jsem ho. Opatrně vzal za rukojeť dýky a vytáhl ji ze ztuhlé hrudě, jež se okamžitě propadla. Démon i s dýkou spěchal zpět ke mě. Už byl tak blízko, když jeho hrudí proletěl šíp a razil si cestu přímo ke mě. Vystřelila jsem. Můj šíp ten cizí rozpůlil a jeho poloviny se zaryly do kmene za mnou. Každá polovina jen těsně minula má ramena, zatímco můj šíp se zaryl do hrudi démona, který se pomalu zhroutil k zemi.

     Neváhala jsem ani vteřinu a vrhla se po dýce, která ležela jen kousek přede mnou. Chopila jsem se jí a krátce si ji prohlédla. Nevypadala kdovíjak zvláštně, ale podle všeho nebyla ani obyčejná. Temná magie démona se jen tak nepřenese, ale tato dýka ji dovedla polapit. Jedinou zvláštností byla černá čepel, ale podle všeho pocházela od lidí, zatímco dřevěná rukojeť patřila podsvětí. Dřevo Stínového stromu zřejmě to byl původ výjimečnosti této jinak obyčejné zbraně.

     ,,Minulý strážce nespolupracoval s démony,'' ozvalo se z temnoty lesa, ,,dokonce i sukuby jsou novinka.'' Okamžitě jsem dýku uložila do pouzdra na stehně a napnula magický luk. Snažila jsem se určit místo, odkud se ozval tajemný mužský hlas, ale utichl příliš rychle. Hledala jsem místo, kam vystřelit, avšak jen marně.

     ,,Kdo z vás je strážcem Temné brány?'' ozval se opět ten prokletý hlas a ze stínu lesa vyšla postava v černém plášti s kápí a šátkem přes tvář. Dívala jsem se na něj a on s posměchem klouzal svým pohledem z jednoho na druhého. V jeho dlani se cosi zablesklo. Nestihla jsem si uvědomit, že jsou to malé nože. Sukuby padly bezvládně k zemi a bránu chránili již jen dva démoni.

     Napnula jsem tětivu a vystřelila tři šípy hned po sobě. Muž sebou ani nehnul. Klidným krokem se rozešel vstříc mým šípům. Nerozuměla jsem tomu. Ani se nesnažil se jim vyhnout, šel jim vstříc. Sledovala jsem ho, dívala se na šípy a v tom jsem byla svědkem něčeho nevídaného. Dva z mých šípů minuly svůj cíl, zatímco ten třetí se roztříštil na tišíce malých střípků.

     ,,Zdá se, že jsem na řadě,'' řekl s posměchem a vystřelil dřív, než jsem si uvědomila hloubku jeho slov. Jeho šíp letěl proti mě a já nestačila napnou vlastní tětivu. Pokusila jsem se vystřelit, ale nestihla jsem to. V poslední moment přede mě skočil můj poslední spojenec. Šíp zůstal zaklesnutý v jeho hrudi. Padl na kolena. Okamžitě jsem k němu přiskočila a chytila ho dřív, než padl k zemi.

     ,,Jsi strážkyně Temné brány, Thereso, jsi naše poslední naděje,'' pošeptal a z nosu se mu spustila tmavá krev.

     ,,Já nejsem jako můj dědeček, nebo snad otec,'' oponovala jsem, ,,já nedovedu to, co oni.'' Všechny mé naděje skončily. Ztratila jsem to jediné, co mi ještě dávalo sílu bojovat. Můj starý život zanikl, můj nový zanikne už za malý moment. Dostala jsem strach.

     ,,Máš pravdu,'' pošeptal, ,,ty jsi ještě silnější. Máš to, co ostatní postrádali.'' Dívala jsem se, jak jeho oči pohasly. Má mysl byla zmatená. Má sebezáchova mi velela utéct, ale má oddanost Temné bráně byla mnohem silnější. Nemám tušení, kde se to ve mě vzalo, ale utéct mi najednou přišlo tak ubohé.

     Pomalu jsem jeho bezvládné tělo položila na zem. Opatrně zavřela jeho pohaslé oči. Všichni dnes zemřeli pro své přesvědčení, ale on jediný zemřel pro mě. Položil život, abych já mohla žít. Postavila jsem se na své roztřesené nohy a pevně sevřela svůj luk.

     ,,Zdá se, že v podsvětí se všichni zbláznili,'' rozesmál se při pohledu na mě. Odmítala jsem promluvit, prudce jsem zvedla luk a vystřelila. Uskočil stranou a smích ho rázem přešel. ,,Zbláznili se,'' přikyvoval, ,,určitě.''

      Temná brána zůstane zavřená, opakovala jsem si v duchu, nedovolím mu projít. Opět jsem napnula tětivu a namířila na střed jeho hrudi. Chystala jsem se vystřelit, když zazněl jeho hlas.

     ,,Přestaň blbnout, drobku,'' zasmál se, ,,nikdy nepochopím, jak si vy démoni můžete myslet, že Temnou bránu ochrání právě malá holka, která truchlí nad mrtvým démonem.''

     ,,Zastavím tě, i kdyby mě to stálo život,'' řekla jsem téměř neslyšně a povolila stisk tětivy. Šíp svištěl vzduchem, mířil přímo k němu. Měl za úkol zastavit jeho srdce. Byl už tak blízko, když muž opět uhnul a chytil šíp do své dlaně. Zatajil se mi dech, on ho chytil holou rukou. Šíp vyrobený s nejvzácnějšího kovu, který je znám a on ho tak snadno chytil.

     ,,Vrať mi tu dýku, drobku,'' zavrčí a natáhne ke mě svou dlaň skrytou v rukavici. Jen letmo se jí dotkli konečky prstů a prudce natáhnu tětivu luku. Chystám se opět vystřelit, ale potom si uvědomím, že to nemá žádný smysl. Můj luk, šípy... jsou zbytečné. Nezastaví ho.

     Naposledy se podívám na magický luk, který mi darovali, když ze mě udělali strážce a jednou pro vždy ho zahodila. Dívala jsem se, jak letí vzduchem, jak padá do spadeného jehličí a odkrývá nesmírné množství dřevěných figurek. Všiml si mého pohledu a rozkopl jehličí pod jeho nohama.

     ,,Pěkné,'' řekl krátce a shrnul si šátek z tváře a kápi shodil z hlavy. Zůstala jsem udiveně stát. Nebyl to nijak starý muž, zdálo se, že je obdobně starý jako já. Mohl mít něco kolem dvaceti možná dvaceti pěti. Jeho havraní vlasy mu padaly do čela, ale těsně u obočí končily. Tmavé šedavé oči se na mě pátravě dívaly a já si až v tu chvíli uvědomila, že se na mě nedívá jako na kořist, jeho pohled jsem nedovedla nijak popsat. Nedokázala jsem porozumět způsobu, kterým se na mě díval.

     Popadla jsem svou dýku s naleštěnou čepelí a on se nad tím pousmál. Nebyl kdovíjak přívětivý, ale ani nemilosrdný. Nikoho jako je on jsem doposud nepotkala. Démoni takový být nedovedou, ale ani lidé. Kdo potom je? ptala jsem se sama sebe. Byla jsem pevně rozhodnutá bránit Temnou bránu i za cenu vlastního života. Nikdy bych si nepomyslela, že to někdy sama sobě přiznám, ale bylo tomu tak.

     Pomalu vytáhl dýku z pouzdra na zádech a párkrát si ji přehodil z ruky do ruky. V jeho výrazu bylo znát, že se mě snaží zastrašit, ale neměl nade mnou žádnou moc. Držela jsem dýku podél vlastního předloktí a byla připravená na cokoli.

     Prudce jsem vykročila kupředu. Následoval mé kroky. Šli jsme přímo proti sobě. Každý svíral vlastní dýku a oba byli odhodlaní položit vlastní život za to, čemu věříme. Blížili jsme se k sobě, až jsme se zastavili jen kousek od sebe.

     ,,Ještě se můžeš vzdát, drobku,'' řekl klidným hlasem. Mou odpovědí byl rychlý výpad. Sekla jsem svou dýkou jen kousek od jeho tváře a on sebou jen mírně cukl. Neměl ze mě strach, nebral mě jako hrozbu. Měl ze mě legraci, bral mě jen jako malou neschopnou holku, která nepředstavuje žádné nebezpečí. ,,Má poslední možnost se vzdát,'' zavrčel trochu nevrle.

     Opět jsem sekla svou dýkou a tentokrát ho škrábla do tváře. Hřbetem ruky si z tváře utřel krev a nasupeně se ke mě podíval. Už si se mnou nehrál. Prudce vyrazil a pokusil se mě uhodit. Na poslední chvíli jsem uhnula, jeho pěst proletěla jen kousek od mé tváře.

     Zatímco jsem se soustředila na jeho pěst, jeho druhá ruka s dýkou mě však neminula. Bokem mi projela ochromující bolest. Zalapala jsem po dechu. Prudce mě odhodil. Letěla jsem vzduchem. Hrubě se uhodila do hlavy a taky do ruky. Několikrát jsem se přetočila. Zůstala jsem ležet na zemi a snažila se popadnout dech.

     ,,Jak jsem říkal, vzdej se,'' mluvil opět klidným hlasem, ,,nemusí to takhle skončit.'' Chytila jsem se za bolavý bok a k mému překvapení to byl jen škrábanec. Pokusila jsem se vstát, ale nedovolil mi to. Silně do mě kopnul a já spadla zpět na zem. Bolestně jsem zasténala a on se nad tím pousmál.

     Chytil mě za ruku a otočil mě. Položil svou dlaň na mou tvář a hluboce se zadíval do mých očí. Pokusila jsem se uhnout hlavou, ale nedovolil mi to. Jeho druhá ruka zabloudila na můj bok, po kterém pomalu sjel až k noze. Pomalu si vzal svou dýku. Jeho ruka se z mé tváře přesunula na můj krk. Hrot dýky mi položil na hruď a tiše si prohlížel mou tvář.

     ,,Tak už to udělej, zabij mě,'' řekla jsem přidušeně, ,,ukonči to.'' Už jsem neměla žádný nápad. Byla jsem v koncích.

     ,,Znal jsem ho,'' řekl najednou, ,,znal jsem tvého dědu. Ušetřil můj život, když mě otec donutil jít proti vám, proti démonům. Pár let na to jsem získal tuhle dýku a taky moc, kterou poskytuje. Musím zabíjet démony, abych o to nepřišel, abych nepřišel o vlastní život. Předchozí strážce mi dal mnohem míň práce, podcenil jsem tě, ale i tak... jsem tě porazil.''

     Nejistě jsem se dotkla jeho ruky, ve které svíral onu dýku, a zadívala se mu do očí. Chtěla jsem, aby mě zabil, aby mě zbavil té věčné samoty. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela své oči a stiskla jeho ruku. Naznačila jsem mu, aby mě už zabil, když tlak na mé hrudi náhle povolil.

     Neodvážila jsem se otevřít oči. Měla jsem strach, co bych viděla. Najednou jsem na své tváři ucítila jeho horký dech. Prudce jsem sebou cukla, ale potom jsem se už ani nehnula. Jeho dech se opět přiblížil, ale tentokrát se jeho rty dotkly těch mých. Mysl mi velela uhnout, ale srdce mi říkalo pravý opak. Zmatek ve mě stále sílil. Nevěděla jsem co dál.

     Jeho dlaně spočinuly na mém krku a tím prohloubil náš polibek. Už to nebylo jednostranné, toužila jsem mu být ještě blíž, mnohem blíž. Chytil mě pod lopatkami a kousek nadzvednul mé tělo. Objala jsem ho kolem krku, ačkoli mi to způsobilo značnou bolest.

     ,,Jak se jmenuješ?'' pošeptal mezi svými polibky. ,,Podle všeho tě nedovedu zabít jako ty ostatní.'' Trochu zmateně jsem se na něj podívala a on mě jemně pohladil po tváři. V jeho blízkosti jsem se necítila sama, nic podobného jsem nikdy necítila a to ani ve dny, kdy se mnou byl můj otec. Vždy jsem se cítila tak trochu sama, ale s ním ne.

     ,,Theresa,'' špitla jsem a on mi daroval další z jeho přeslazených polibků. Pomalu se postavil a pozorně si mě prohlížel, než svou ruku natáhl ke mě. Jediným pohybem své paže mě vytáhl na nohy a když jsem zavrávorala, zachytil mě.

     ,,Derek,'' řekl tiše. ,,Až do dnešního dne jsem byl sám, ale teď už se necítím osamělý. Možná jsem tě měl najít, aby jsi mě zachránila z osamění,'' řekl klidně a rychle vzal naše dýky. Zastrčil mi tu mou do pouzdra u pasu a tu svou do té na mém stehně. ,,Budeš muset jít se mnou, jinak zemřu,'' pošeptal mi.

     Pustil mě. Nechal mě se rozhodnout. Dotkla jsem se jeho dýky a v tu chvíli si uvědomila, že můj život skončí, když ho nechám odejít. Pokud chci zůstat, musím ho zabít. Dokázala bych to? ptala jsem se sama sebe. Chytila jsem svůj řetízek a pozorně si prohlédla přívěsek který mi měl připomínat, kým jsem. Už jsem v něm neviděla žádný smysl.

     Trhla jsem jím. Naposledy jsem si ho prohlédla a poté ho zahodila daleko od sebe. Otočila jsem se ke svému luku a poté zpět k Derekovi. Možná jsem nevěděla, kdo jsem, ale hodlala jsem zjistit, kým jsem se stala. Vrátila jsem se pro svůj luk. Zvedla jsem ho z popadaného jehličí a naposledy se podívala k Temné bráně, která se tyčila v kmeni Stínového stromu.

     ,,Byla jsem nikým, ačkoli jsem byla někým,'' řekla jsem, ,,teď budu zrádcem stejně jako ty.'' Věděla jsem, že je přímo za mnou. Neslyšela jsem ho přicházet, ale jeho blízkost jsem cítila. Objal mě kolem pasu a položil mi svou hlavu na rameno.

     ,,Já nejsem zrádce,'' špitl a následně mě jemně kousl do krku. Odvedl mě odtamtud. Rozhodli jsme se být spolu a čelit okolnímu světu bok po boku. Naše samota se stala minulostí. Nyní jsme měli jeden druhého. Stali jsme se hrozbou číslo jedna pro podsvětí a rozhodně jsme neměli v úmyslu tomuto titulu nedostát. Jen jsme čekali na správnou chvíli, která nastala právě dnes, rok po našem prvním setkání.

     ,,Dnes padne brána,'' řekl Derek a já s ním souhlasila. Jak bych mohla odporovat něčemu, co se stalo mým osobním přesvědčením. Pád Temné brány pro nás mělo zajistit věčný společný život.

     ,,Budeme už navždy spolu,'' pošeptala jsem mu. Políbil mě a hned na to jsem vystřelila šíp, který rozhodl o našem dalším osudu...