Jak jsem byla ochočena?

Běžela jsem lesem. Hnali mě do jejich pasti. Neměla jsem na výběr. Musela jsem to udělat. Musela jsem běžet dál. Nechápala jsem, proč se mě snaží polapit. Chránila jsem je, prala se za ně a přes to jim to bylo málo. Trpěla jsem hlady, ale neodvážila jsem se jim zabít jedinou slepici. Žila jsem s nimi v míru, ale oni mě shledali jako nebezpečí. Jejich psi se mě snažili uštvat a jejich pušky mě chtěly ranit. Vyhýbala jsem se stromům a snažila jsem se je zmást. Kličkovala jsem mezi úzkými větvemi i mohutnými kmeny. Utíkala jsem místy, kde jsou pařezy skryté pod spadeným a jehličím. Mířila jsem k místům, kde je les nejhustší a kde žije nejvíce zvěře. V tom jsem ucítila medvěda. Psi se vzdali a pádili zpět ke svým pánům. V ten moment jsem věděla, že jde po nich. Zoufalý křik se nesl přímo ke mně a medvědí bručení se ozývalo mezi ním. Rychle jsem utíkala zpět. Bylo mi jasné, že si běžím pro smrt. Ještě jsem zrychlila. V dálce se zableskla puška lovce, který spadl. Podívala jsem se stejným směrem jako on a uzřela ohromného medvěda, který se řítil přímo k němu. Byl mnohem blíž než já, ale nechtěla jsem mu dovolit ho zabít. Běžela jsem jak nejrychleji jsem dovedla. Medvěd se chystal muži uštědřit smrtící ránu ve chvíli, kdy jsem ho srazila k zemi. Mrštně jsem vstala a pomohla muži vstát. Překvapeně na mě zíral. Medvěd vstal a vrhl se na mě. Jeho silná tlama se mi zakousla do přední nohy a tvrdě mě srazil k zemi. Jeho silná tlapa se vznesla nade mně a rychle se blížila k mému boku. Nestihla bych se jí vyhnout, alespoň ne jako vlk. Změnila jsem se a rychle uhnula z jeho dosahu. Sám pán zdejšího lesa byl nesmírně zmatený, ale během chvíle se rozpomněl. Znovu zaútočil a jeho dlouhé ostré drápy se zaryly do mého boku. Ty rána mě odhodila několik metrů pryč. Letěla jsem vzduchem a zahlédla medvěda, který se řítil ke mně. Tvrdě jsem dopadla na zem a ještě se kousek odkutálela. Zůstala jsem ležet na zádech a nade mnou se tyčil silný medvěd, kterému jsem nedovedla ublížit. Z jeho tlamy na mě dopadaly kapky mé vlastní krve. Věděla jsem, že je konec. Zavřela jsem své modré vlčí oči a byla připravena zemřít. Náhle se ozvaly dva výstřely. Na holé břicho mi steklo něco teplého. Ucítila jsem krev. Uvědomila jsem si, že další na řadě jsem já. Zvíře ve mě mi rychle zotavovalo rány a já byla schopna se znovu změnit. Místo mladé dívky nyní utíkal silný modrooký vlk. Lovec na mě něco volal, ale neuměla jsem jejich řeč. Jak bych také mohla? Běžel za mnou. Ohlédla jsem se kolik jich vlastně je a v ten moment jsem se řítila ze skalního převisu. Vyděšeně jsem padala k zemi z ohromné výšky. Vlk mě nechtěl pustit, dokud jsem tvrdě nedopadla na chladnou zem. Stalo se ze mě děvče a rány od medvěda začaly znovu silně krvácet. Vlk i člověk byl raněný. Kousek ode mě padlo lano, které se začalo pohybovat. Omámeně jsem se na něj dívala, když jsem spatřila nohy lovce. Vrhl se ke mě, ale já po něm sekla velkými špičáky. Na okamžik se zarazil, ale dobře věděl, že slábnu a nebudu ho moci déle odhánět. Začala se mi zavírat víčka. Poslední, co jsem si pamatovala, byly jeho chladné prsty dotýkající se mé holé kůže. Usnula jsem a s tím i mé vědomí. Myslela jsem, že jsem zahynula. Pomalu se mi začala otevírat víčka a světlo svíce mě ihned polekalo. Všude byl lidský pach. Vyplašeně jsem se rozhlížela po malé místnosti. Rány od medvěda i pádu byly ošetřené a ty vážné i obvázané. Nerozuměla jsem tomu. Proč by mě ošetřoval, když mě lovil? Ucítila jsem teplo plynoucí z mého srdce. Byl zpět. Mé špičáky se opět prodlužovaly a lidské oči se zbarvily na vlčí. V tom jsem za zdí uslyšela kroky. Lidský pach byl stále silnější a jeho dech zřetelnější. V jedné ze zdí podivně cvaklo a on stanul v malé komoře se mnou. Nevšiml si, že ho pozoruji. Klidně odložil pár zajíců a s vodou se rozešel ke mně. Po cestě do ní hodil podivný kus hadru. Posadil se vedle postele a namáčel hadr. V ten moment jsem na něj začala vrčet. Leknutím vstal a zakopl o nádobu s vodou. Spadl na zem a voda se vylila. V jeho tváři nebylo ani známky po vzteku. Byl v ní úžas. Prohlížel si mě a hluboce se zadíval do mých očí, které se přebarvovaly. Něco řekl, ale nerozuměla jsem mu. Opatrně vzal mokrý hadr a ukázal na odřené předloktí. Krok po kroku se přibližoval. Nechala jsem ho, ale pozorně jsem studovala jeho tvář. Studený mokrý hadr mi přiložil k ruce. Když ho opět zvedl, ztratil dech. Odřenina se zhojila před jeho očima. Nedbal mého vrčení a odvázal můj bok, který byl ošklivě potrhaný. Po ráně nebylo ani vidu. Začala jsem chápat, proč mi pomohl a on začal chápat mně. Ještě pár dní mi nedovolil opustit jeho dům. Seděla jsem u okna a pozorovala nebe. Zřejmě se mu mě zželelo a otevřel dveře. Nejistě mě chytil za ruku a dovedl před dům. Neváhala jsem ani vteřinu. Změnila jsem se a bez jediného ohlédnutí zmizela v lese. Utíkala jsem tak rychle. Opět jsem byla volná, ale něco mě sužovalo. Začala jsem si uvědomovat, že mi chybí jeho blízkost. Zpomalila jsem a nakonec zastavila. Dívala jsem se přímo před sebe, ale už jsem v té dálce necítila volnost, ale samotu. Rozběhla jsem se zpět k jeho domu. Běžela jsem mnohem rychleji než od něj. Zastavila jsem se až před hranicí lesa, kde se rozprostírala mýtina s jeho domem. Sekal dřevo a chvilkami si utíral tvář do svého rukávu. Sledovala jsem ho, aniž by o mně věděl. Zaklesl ostrou sekeru do mohutného špalku a s košem šel do domu. Zastavil se na jeho prahu  ohlédl se k lesu. V jeho tváři jsem viděla smutek, který se změnil v radost, jakmile mě uviděl. Koš s rámusem dopadl na zem. Běžel ke mě a já se rozběhla k němu. Těsně před ním jsem se změnila v lidskou dívku a on mě sevřel v náruči. Byl první člověk, který ve mně neviděl jen zvíře, ale i lidskou bytost. Stala jsem se jeho přítelem. Patřila mu má věrnost. Věrnost vlka. I přesto, že mě učil lidským zvykům, nikdy se mu nepovedlo zkrotit divokou duši vlka.