Existence lidstva ohrožena

Píše se rok 2175. Země byla napadena! Děsivá monstra, strašnější než nejhorší noční můry, ovládla naši planetu. Kdo se včas neukryl do podzemí, byl zničen. Přežilo jen několik zástupců lidské rasy. Začíná postapokalyptická budoucnost, v níž nepřátelé

lidstva mají převahu. Zatím...

      Zpracování: vypravování s prvky sci-fi rozvíjející výchozí text

     Netrpělivě přecházím po hale. Už je to několik hodin, co Max a William odešel na průzkum a stále se nevrací. Bratr mě klidně pozoruje a povaluje si jeden z nábojů v dlani. Nechápu, jak může být Jake tak klidný. Max s Williamem opět hazardují s životy nás všech.

     Náhle se ozve zaskřípání poklopu. Vrátili se, ale ještě nejsou mimo ohrožení života. Jsem na ně tak strašně naštvaná. Rázným krokem se rozejdu přímo k poklopu, který vede na povrch. Nechávám Jakea za sebou. Sotva zahlédnu jejich tváře, je mi jasné, co se stalo. Tváří se provinile a zároveň tak trochu otřeseně. Max podpírá Williama, který se drží za bok. Oba mají na tváři krev a na oblečení zelenou krev cizáků. Pro tentokrát Williama vynechám, protože je mi jasné, že dostal výprask od cizáka.

     Max se už už nadechuje, aby promluvil, ale má facka ho umlčí. Naštvaně přikročím k Williamovi a vyhrnu mu bundu. Na boku má tři povrchové škrábance a několik pohmožděnin, ale nic závažného. Nejraději bych ho praštila taky, ale místo toho jsem na ně vzteky zakřičela.

     ,,Zatím žijeme, ale jak dlouho si myslíte, že vám to budu trpět?'' křičím na  Maxe a Williama, kteří si opět zahrávali se smrtí. Mám chuť je odtud vyhodit. Zbavit se rizika prozrazení, ale čemu by to pomohlo? V tomto úkrytu je nás už jen deset. Ještě před několika měsíci nás bylo padesát.

     ,,Zabili jsme je, nenajdou nás, Miro,'' pokusil se mě uklidnit William, ale marně. Už je nemůžu bránit. Zavrtím hlavou a rozejdu se za bratrem, který se snaží vyhýbat ostatním. Celá tato éra trvá příliš dlouho. Umíráme. Každý den je přežití lidstva méně pravděpodobné. Každým dnem je nás méně. Možná se jednou probudím a budu poslední.

     Tiše zaklepu na dřevěný obklad, který je již napůl shnilý a pomalu vejdu. Klepání je celkem zbytečné, ale je to alespoň kousek lidství, který ve mě ještě zbyl. V místnosti vládne tma. Hrobové ticho mi nahání husí kůži. Nikdy jsem nedovedla pochopit, proč to bratra uklidňuje.

     Vezmu si baterku, kterou mám vždy za opaskem a zapnu ji tlačítkem na horní straně. Kužel světla prosvítí jeden z rohů místnosti, kde zahlédnu pohyb. Ať to bylo cokoli, rozhodně to není Jake, problesklo mi hlavou. V dlani jsem pevně sevřela malý nůž a krok po kroku se blížila k neznámému.

     Svítila jsem kolem sebe a snažila se dávat pozor. Ačkoli můj život není pohádka, nechci o něj přijít, říkala jsem si, když mě někdo chytil kolem pasu a zakryl mi ústa. Nebránila jsem se, nemohl to být cizák. Stáhl mě k zemi a ve světle se ukázala ruka. Ukazoval na něco přede mnou. S přimhouřenýma očima jsem v kuželu světla hledala to, co mi ukazuje, když jsem ho uviděla.

     Na druhé straně stál cizák. Mohutný krk, na kterém byla posazena poněkud komická šišatá hlava s velkým čenichem a nepatrnýma ušima. Bodce na ramenou se pohybovaly v rytmu jeho dechu a kostnaté paže zakončené třemi drápy se blížily k malé skřínce s léky. Mohutná hruď přecházející v útlí pas, kolem kterého má uvázaný cár látky, z pod níž mu vyčnívají kolena vykloubená dozadu. Tohle není zvěd, je to lovec. Přišel nás zavraždit.

     Pevně chytím bratra za ruku a tiše ho vedu zpět ke dveřím. Nemůže nás vidět, oči jsou pro ně nedostupný luxus, ale jejich sluch je velice bystrý. Už jsme téměř u dveří, když se cizák rozejde. Okamžitě se zastavím a bratr mě opět stáhne k zemi. Zastaví se až na druhé straně, kde opět nečinně stojí. Hledá nás.

     Vyvedu bratra na osvětlenou chodbu a opatrně za sebou zavřu dveře. Naše podzemní doupě bylo nalezeno, musíme se ihned přesunout. Táhnu bratra k ostatním, kteří na mě nechápavě zírají. Nic jim nemůžu říct, jediný zvuk nás může stát život.

    Přiložím si ukazováček na ústa a ukážu za sebe. Tohle jsme si natrénovali perfektně. Není nikdo, kdo by nepochopil, co se právě děje. William a Max popadnou zbraně a vedou dalších šest lidí pryč. Já s Jakem je následujeme, jsme zadní linií, která hlídá zejména cizáky za sebou a lidi, kteří by se náhodou mohli odpojit.

     Chodbou se rozezní kroky. Pronásleduje nás. Mávnu na Williama, který jen přikývne a rychle všechny odvede do boční uličky. Jestli máme  šanci na přežití, musíme se jí pevně chopit. Přikrčím se k jedné z nerovných stěn a mířím do  chodby, kterou se blíží cizák. Jake je na druhé straně a dělá to samé.

     Obdivuji ho. Je tak odvážný a to je hluchý. Nikdy jsem nechápala, jak může bojovat stejně dobře jako já, když neslyší, ale na tom nyní nesejde. V kuželu světla se objeví kostnaté drápy cizáka. Je tady. Počkám až projde kolem nás a náhle vystřelím. Trefím ho přesně mezi lopatky, ale kulka nepronikne nijak hluboko. Jejich kůže je příliš hrubá.

     Jedna oběť nevadí, musí přežít lidská rasa. Mávnu na Jakea a rychle mu sdělím, že ho mám ráda. Zavrtí hlavou, ale je pozdě, o mě už cizák ví. Dotknu se své hrudě a daruji mu poslední úsměv, než se rozběhnu zpět. Cizák běží těsně za mnou. Musím ho zabít, jen tak ochráním ostatní.

     Bokem mi projede šílená bolest a mé drobné tělo se vznese do vzduchu. Cizák mě odhodí několik metrů vpřed a s naprostou sebedůvěrou se ke mě opět rozejde. Už nespěchá. Ve vzduchu cítí mou krev. Trhaně dýchám, ale stále mám velkou šanci ho zabít.

     Popadnu první věc, kterou najdu a hodím ji za něj. Prudce se otočí a já spustím palbu. Mířím mu přímo na hlavu, do jednoho místa. \Náboje v zásobníku rychle dochází a on stále stojí. Spoušť cvakne naprázdno. Je konec, řeknu si sama pro sebe a zavřu své modré oči.

     Čekám, kdy se propadnu ve věčnou tmu, když se znovu ozve  střelba. Rychle otevřu oči a ve vyústění chodby zahlédnu tři postavy. Cizák se po chvilce zhroutí k zemi. Všichni se ke mě rozběhnou. William mě vezme do náruče, zatímco  Jake a Max hlídají okolí. Stále není jisté, kolik cizáku sem přišlo.

     ,,Měli jste odejít,'' řeknu přiškrceně.

     ,,Opravdu si myslíš, že bychom tě tu nechali? Jsi naše Mira, nemají na tebe právo,'' zasmál je William a běžel dál.

     Už je to pár měsíců a my jsme se rozhodli změnit pravidla. Do podzemí se budou muset skrýt cizáci a lidská rasa vyjde na sluncem osvícenou zemi. Náš odboj právě začíná.