Jak jsem ztratil rozum

Doběhl jsem do našeho malého domku uprostřed lesa tam, kde se střetávají všechna roční období. Zastavil jsem se přede dveřmi a pohlédl na květiny, které jsem jí donesl na omluvu. Nerad jsem se s ní hádal a ona nerada viděla mou druhou tvář, kterou jsem se snažil držet, co nejhlouběji ve své duši. Natáhl jsem ruku ke chladné kovové klice, která mě dělila od mé lásky, ale náhle jsem zamrzl. Přemýšlel  jsem, přemítal si naši hádku, ale nakonec mě chladná klika pustila do skromného příbytku. Vešel jsem dovnitř a hrůza se ve mě mísila s děsem. Vše bylo rozházené, večeře, kterou mi nachystala byla vylitá na zemi. Prohlížel jsem si naši slujku, když jsem ji spatřil. Ležela v krvavé louži a hleděla mi do očí s takovým klidem. Vzal jsem ji do náruče, byla jako hadrová panenka, se kterou si hrávala naše dcera než zemřela. Natáhla ke mě ruku a dotkla se mé hrudě, abych nezapomněl. Pevně jsem ji sevřel v náruči a z očí mi stékaly slzy bolesti. Její tvář byla tak klidná, zatímco ta má se zahalila do roušky bolesti. Nechtěl jsem o ni přijít, bál jsem se, že zapomenu. Bál jsem se, že ji už víckrát neuvidím vedle sebe, když se ráno vzbudím. Bál jsem se, že už nikdy neuslyším její něžný smích, že ji už nikdy nepolíbím. Nechtěl jsem o ni přijít, ale ona musela jít dál. Její zakrvácená dlaň padla na chladnou zem pokrytou krví a já v náručí držel její tělo. Odmítal jsem ji pustit. Celý den jsem ji svíral ve své náruči, jako bych čekal na zázrak. Znovu se stmívalo, když jsem se odhodlal nechat ji jít dál. Umyl jsem její drobné tělo a oblékl jí ty nejhezčí šaty, co měla. Její dlouhé bledé vlasy jsem jí učesal, jak nejlépe jsem dovedl a na spojnici ročních období jsem vykopal hrob. Nechtěl jsem, aby ji umazala hlína a tak jsem jí vytvořil skromnou rakev, kterou jsem pokreslil barvami naší zesnulé dcery. V tu noc jsem nepohřbil jen svou ženu, ale i dceru a vlastní duši. Stalo se ze mě znovu monstrum. Krvežíznivý tvor s myšlenkami sériového vraha a zvrácenou myslí blázna. Opravdu jsem zapomněl. Zapomněl jsem na dobrotu své ženy a na city k ní. Byla jen snem ve vlnách času. Nevěřil jsem, že byla skutečná. Nemohla být skutečná. Nemohla žít tak dokonalá bytost, jež by mne změnila. Nebylo to možné. Ubíhal den po dni a lidé po celém světě se snažili uchránit své banky, které jsem jednu po druhé vykrádal se svými příslušníky, kteří mi byli naprosto oddáni. Policie, armáda, letectvo i námořnictvo. Všichni pátrali po muži zelených vlasů se šíleným smíchem. Bez lítosti jsem zabil kohokoli se mi zachtělo. I ti nejsilnější gangsteři ze mě měli respekt a já jim za jejich oddanost daroval svět, kde ozbrojené složky byly ničím. Najednou přišla ona, samotná dcera ďábla.