Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš

Tento příběh začal jako příjemně strávený den, ale proměnil se v bolestivou vzpomínku. Radost vystřídala bolest a to v jediný kratičký moment. Jako byste si vzali bonbón z bonboniéry, který je sladký na povrchu, ale hořký uvnitř. Člověk si občas neuvědomuje, jak tenká vrstva sladké čokolády ho dělí od trpké náplně.

 

  

Byla sobota. Vstala jsem strašně brzy, což u mě o víkendu není vůbec běžné. Tentokrát jsem však skutečně vstala. Nezůstala jsem ležet, ani jsem se nesnažila znovu usnout. Venku už bylo tolik světla, že mi to nedalo.

Místo toho jsem se posadila ke stolu. Otevřela notebook a v prohlížeči našla termín Výstavy.

Ani jsem nevěděla, co vlastně hledám. Věděla jsem jen to, že je sobota a mohla bych sestru vytáhnout někam ven. Mohly bychom spolu jet na výlet. Jenže kam?

A tak jsem přišla k nápadu, který se nakonec uskutečnil.

Prohlížeč mi vyhodil spoustu výsledků. Ale mě zaujal ten úplně první. Výstava Šmoulů. Víc jsem nepotřebovala vědět. Klikla jsem na odkaz a přede mnou se objevilo schéma areálu, podle kterého jsem si zjistila cenu vstupenek, místo, kde se výstava koná. Cestu jsem měla naplánovanou během pár minut.

Vyběhla jsem z pokoje a našla tátu. Sestra i máma ještě spaly a tak jsem započala tajné výzvědy. Během práce u koní jsem se dozvěděla, že nemají žádné společné plány s mámou a tudíž by snad nevadilo, že bychom se sestrou nebyly celý den doma.

Horší bylo pořízení s mámou. Starala jsem se akorát o hříbě, když za mnou přišla. Hned jí bylo divné, že jsem již vzhůru, ale nic nenamítala. Přednesla jsem jí svůj plán a ona souhlasila. Nabídku, že by mohla jet s námi, odmítla, ale nepřišla mi z toho nijak rozladěná.

Utíkala jsem vzbudit sestru a přednést jí svůj plán. Tedy jen tu část, že o půl desáté vyjíždíme. A tentokrát na minutu přesně. Má dochvilnost opět převzala kontrolu nad vším ostatním a já prostě nemohla jinak. Všimla si toho. A hned jí bylo jasné, že cestovat nebude pouze autem.

 

Přesně za minutu půl desáté jsem startovala auto. Rozloučily jsme se s mámou a už se pomalu rozjely k vlakovému nádraží vzdálenému asi třicet kilometrů. Sestra zapnula hudbu a jak jinak než na vysokou hlasitost. Možná až příliš. Ale což.

Ujely jsme sotva kilometr, když jsme na cestě zahlédly sraženou kočku. Objela jsem ji a pokračovaly jsme dál. Vím, že jsem měla zastavit a odklidit ji stranou, ale neměla jsem nic, čím bych si pak umyla ruce. Na vesnici už se prostě tyto kolize stávají a brzy určitě pojede někdo, kdo tu nebohou kočku odklidí za nás.

 

Kolem desáté jsme byly na vlakovém nádraží za malým městečkem. Měly jsme dobrou čtvrt hodinku k dobru, což bylo tak akorát, abych nezačala stresovat, že nestíháme.

Bavily jsme se se setrou a svět kolem nás byl zalitý sluncem. Nejen obrazně. Slunce hřálo a já přemýšlela, zda ještě rychle nevrátit do auta svou mikinu. Ale byla jsem si jistá, že bych pak jen zbytečně stresovala, že nestíhám vlak.

Celá čtyřicetiminutová cesta vlakem byla samý fórek a smích. Je neuvěřitelně dobrý pocit mít sestru jako nejlepší kamarádku. Perfektně si rozumíme a spoustu věcí ani nemusíme říkat nahlas, abychom se chápaly. Je to jako mít svůj vlastní stín, který vám stále dělá společnost. Nejste sami. Neustále máte pevný bod, který vás podrží v jakékoli situaci. Přesně takové je mít sestru jako je ta moje.

Rychlý oběd a tradá na výstavu. Musely jsme jet tramvají a potom přestoupit na autobus. Ale i přes drobné komplikace jsme se dostaly na místo určení.

Sestra byla nadšená. Jejími slovy: Jen tebe může napadnout vzít mě na tak blbý místo, abys věděla, že se mi to bude líbit.

A taky že se jí to líbilo. Celá expozice byla situovaná zejména pro děti, ale to neznamenalo, že tam nemůžeme i my dvě. Byl to Šmoulí svět, kde vše bylo v jejich velikosti. Samozřejmě my je převyšovaly, ale být dítě bylo by to dokonalé.

Nadšeně jsme procházely po stezce a plnily úkoly, které byly pro nás příliš snadné, ale to neznamenalo, že jsme nechtěly dostat diplom. Jinak řečeno: Potřebuju ho a ty ho potřebuješ taky. Asi takhle jsem to sestře oznámila.

Byla tam toho spousta. Virtuální realita, noční les, ale i ten za dne. Různí šmoulové v životní velikosti a v neposlední řadě i dva lidé v kostýmech, které jsem upřímně litovala. Ten den bylo dost teplo a pařit se v plyšovém kostýmu Šmoulinky nebo Taťky Šmouly.

Strávily jsme tam asi dvě hodiny a pomalu se vydaly zpět na autobus, který nás měl vzít na tramvaj. Když si sestra všimla druhé výstavy hned ve vedlejší budově. Krystaly. To je přesně něco, co se mi strašně líbí, ale nemám šanci odejít bez nějaké hlouposti. Naštěstí mě krotila sestra, takže jsem si toho odnesla opravdu jen malinko.

Byla to ohromná hala. Spousta řad stolů a spousta obchodníčků i návštěvníků. V nabídce byla obrovská škála výrobků z kamenů od náramků po různé dekorace. Samozřejmě tam měli i broušené a leštěné kameny, stejně jako ty obyčejné odštípnuté.

Bohužel nejsem ornitolog přes kameny, jak bychom řekli u nás doma, proto bližší popisy a specifikace nejsou v mých silách.

Nutno však říct, že to bylo skvělé místo. Potkaly jsme tam pár lidí, kteří byli neuvěřitelně milí a přívětiví. Nestalo se nám, že by nám něco chtěli vnutit, ale pár obchodníčků nebylo zřejmě v nejlepším rozpoložení, bych si tak dovolila tvrdit.

Každopádně jsme o další dvě hodiny později opravdu vyrazily na ten autobus. Ještě jsme se stavily v knihkupectví- bez této zastávky bych prostě nedovedla existovat. Prošly jsme si pár obchodů. A panebože, sestra si koupila úžasné šaty.

A tím se náš den chýlil ke konci. Nezbývalo, než koupit lístky na vlak a vydat se na cestu domů. Zpáteční cesta již proběhla mnohem klidněji, za což byla zodpovědná únava a taky fakt, že jsem měla knížku, do které jsem se mohla začíst.

 

V neděli jsem se probudila kolem deváté. Ale neměla jsem čas. Potřebovala jsem dočíst knížku. Dokončit zápis o ní a ještě jsem si psala nějaké poznámky. Z pokoje jsem se dostala až kolem druhé.

Jak se ukázalo přesně na oběd.

Najedla jsem se a zůstala se sestrou u televize. Byla nějaká zaražená, ale neměla jsem náladu řešit, co se zase stalo. Předpokládala jsem, že je prostě málo vyspaná, nebo zase něco řeší s kamarádkou.

Později jsem však pochopila, jak moc jsem se mýlila.

Vzala si mě stranou. Chtěla mi něco říct. Se smíchem jsem si rýpla, co se tváří tak divně. Ale brzy jsem pochopila.

,,Máma se ti to bála říct.‘‘

To byla její první slova, co mi řekla.

,,Nevrátil se domů už den a půl. Bojí se, že ho někdo srazil.‘‘

V ten moment jsem před očima měla tmu. Jen vzdáleně jsem byla schopná vnímat další slova, která sestra vyřkla. Něco o tom, že táta jen kolem sražené kočky, ale neví, jestli to byl on. Potom něco o tom, že my dvě ji přece viděly taky, ale nezastavily jsme.

Trvalo mi několik minut, než jsem se dokázala pohnout. Bylo to necelých sedm měsíců, co jsem ho měla. Co Haku byl oficiálně můj. Nemohl to být on. On přece tak daleko od domu nechodí. To není možné.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak bych taky mohla.

Byl to můj třetí kocour. A zase nastala ta chvíle. Ta nejistota. Netušila jsem, kde je. Co se mu mohlo stát.

Tentokrát se to však lišilo. Věděla jsem, kde bych mohla najít tu zásadní odpověď. Asi kilometr na východ od našeho domu. Tak jsem se mohla přesvědčit, že ta sražená kočka není Haku.

Určitě to není on, opakovala jsem si v hlavě. Nebo jsem to možná říkala nahlas. Celou cestu na kole jsem si opakovala, že to nemůže být on. Prostě to není on. Podívám se na tu kočku a přesvědčím se, že je to nějaká jiná. Haku je určitě v pořádku. Už jsem nedovedla zadržet slzy. Stékaly mi po tvářích a na cestu jsem sotva viděla. Ale i tak jsem jela dál. Nezpomalovala jsem.

Byla jsem pár metrů od toho místa, když se všechna naděje roztříštila na miliony kousíčků. Už z té dálky jsem věděla tu strašnou pravdu.

Byl to on. Byl to Haku.

Ležel tak s nafouknutým břichem. Prázdnýma oči hleděl k městu za kopcem a ocas měl natažený směrem k naší obci. Létaly kolem něj mouchy a určitě už ho našly nějaké další potvory.

Propukla jsem v pláč. Už jsem se nedovedla ovládat. Přišla jsem o něj. O mého mazlíčka. Bolelo to, jako bych přišla o své vlastní děťátko. A skutečně tomu tak do jisté míry bylo.

Sedával mi na rameni. Chodil se mnou ke koním. Nosil mi myšky. Jedl se mnou z jednoho talíře. Chtěl se mazlit v ty nejnevhodnější chvíle. Ležel vždy na místech, abych se o něj přerazila. Motal se pod nohama. Ale hlavně byl všude se mnou. Spával mi na klíně, klávesnici i knížce. Bylo mu to fuk. Stačilo, že byl u mě.

A najednou jsem před sebou měla jeho mrtvé tělíčko. Proboha, bylo mu sotva devět měsíců a já ho ztratila. Nemohla jsem ho tam nechat. Tak to prostě nešlo. Ale neměla jsem ho ani jak vzít sebou.

Vrátila jsem se pro něj s krabicí autem. Opatrně jsem ho vzala a uložila do krabice. S hysterickým pláčem jsem ho dala do auta a jela zpátky domů. Celou cestu jsem mezi vzlyky opakovala Omlouvám se.

Netuším, proč zrovna tato slova. Možná mi to všechno přišlo jako moje vina. Možná jsem se omlouvala za to, že jsem nezastavila den předtím. Už když jsme ho se sestrou viděly na cestě na vlak. Nebo jsem se omlouvala za tu krabici. Všechno mi to bylo tak moc líto.

 

Nechala jsem ho ve stínu, aby na něj nepražilo Slunce. Potřebovala jsem se trošku sebrat. Neměla jsem sílu kopat díru do hlíny.

Vešla jsem k sestře do pokoje. A když mě spatřila, věděla tu krutou pravdu. Věděla, že jsem objevila pravdu.

,,Musela jsem to vědět,‘‘ vzlykala jsem jí v náručí. Zopakovala jsem ta slova několikrát. ,,On tam ležel s prázdnýma očima. Byl tam tak sám. Nemohla jsem ho tam nechat. Nemohla jsem. Už ne. Nemohla jsem ho tam nechat. Musela jsem ho vzít domů.‘‘

Ta slova jsem zopakovala ještě mockrát. Jak sestře, tak mámě. Plakala jsem a plakala. A mezi vzlyky opakovala: nemohla jsem ho tam nechat, musela jsem ho vzít domů.

S mámou jsme vykopaly hrob pod ořechem ve stínu. Rád tam chodil lovit myšky. Nebo se jen tak toulat. Hrál si tam, lezl po stromech. A právě na tom místě jsme ho pohřbily.

  

Ačkoliv pravda strašně bolela, ulevilo se mi od té nejistoty a naděje, která byla mučivou připomínkou nevědomosti. Možná je lepší krutá pravda, než planá naděje. Takhle jsem měla možnost se s ním rozloučit.Mohla jsem ho pohřbít.

 

Mohla jsem ho vzít domů.