Naděje Vastayů

Byla temná noc. Mnohem temnější, než ty předešlé. Blížil se čas temnoty. Období trvající několik dní, kdy na nebe nevystoupilo ani jedno slunce, nevyšel měsíc a dokonce se neobjevila jediná hvězda. Byla to část roku, kdy celý svět upadl do ticha. Celý svět usnul a probral se až při východu nejmenšího slunce.

Ale tentokrát se něco změnilo.

Ve světě bouřila válka. Bylo jisté, že tentokrát Období temna neproběhne v tichosti. Válka nikdy nespí. Obzvlášť ne válka, kterou nevedou jen lidé. Tato válka přesáhla lidská území a rozšířila se i mezi Vastayské kmeny. Vastayové jsou bytosti, které se lidem mnohdy podobají, ale mají v sobě magii. Někteří více a někteří méně.

Soužití lidí a Vastayů mělo vždy velice křehké základy. Způsoboval to strach. Strach pramenící z nepochopení se navzájem. Lidé nechápali magii a její zákonitosti, z čehož pramenil strach. A Vastayové nedovedli pochopit lidské vynálezy a jejich mnohem složitější společenské uspořádání. Problém však prohlubovala i absence snahy se něco naučit od druhé strany.

A tak se svět rozdělil na svět lidí, kteří si ho dále rozdělili na jednotlivá království. Druhou část získali Vastayové. Žili v malých kmenech, které spolupracovaly, navzájem si pomáhaly a žily v harmonii s přírodou. Svět samozřejmě není jen krásné místo. Mezi kmeny byly i velmi napjaté vztahy. Nikdy se však nesnížily k tomu, aby na sebe zaútočily.

Lidé v tomto byli jiní. Lidé svou nenávist dovedli velmi snadno přetavit v násilí.

Mezi lidmi se objevil ten jeden jediný muž, který dovedl zažehnout plamínek, ze kterého vzplál požár. Jmenoval se Alexander Moore. Bylo mu pouhých dvacet pět let, když promluvil na jednom náměstí. Jeho slova podnítila první vlnu nevole vůči Vastayským kmenům. A jak šel čas, jeho slova se dostávala stále dál. Až z toho malého neškodného plamínku, vzplál ničivý požár.

 

Hustým porostem se prodrala drobná postava. Kápi měla staženou hluboko do čela a přes tvář masku. Nebylo snadné zjistit, o koho se jedná. Prozrazoval ji jen luk a toulec s šípy na zádech. Malá brož byla skrytá pod tlustou vestou z kožešiny. Ta brož představovala její příslušnost ve světě. Prozrazovala, kam patří. Ale to už bylo dávno. To místo pozřela válka.

Vyšla na měsícem zalitou mýtinu a posadila se do měkké trávy. Její pohyby byly ladné a tiché. Nikdo by si jí nikdy nevšiml, pokud by si to nepřála. Zaposlouchala se to zdejšího lesa. Tato bytost dbala na opatrnost. Nedovedla si představit, že by něco podcenila a uvrhla se tak do nebezpečí.

Nakonec tiše vydechla a stáhla si šátek z tváře. Odhalila tak svou téměř popelavě bledou pleť, na které se v měsíčním světle odrážely jemné jiskry. Temné modré vlasy jí ve vlnách padaly přes rameno. Pod nimi se skrývaly dlouhé špičaté uši. Měla mírně pootevřená ústa. Bledé namodralé rty odhalovaly bílé odlesky výrazných špičáků. Ale ani jedno z toho nebylo to, co každého naprosto uchvátilo. Tím byly bez pochyb její oči. Velké zářivé tůně, ve kterých se každý utopil.

Nebylo tedy divu, že svou tvář skrývala pod kápí a šátkem. Tak snadno by mohla prozradit svůj původ. Každý by okamžitě věděl, že patří ke kmeni ze severu. Ke kmeni, který se modlil k měsíci. Proto skrývala také malou brož nad svým srdcem. Brož ve stavu měsíce v úplňku, v jehož světle poletovala víla.

Lidé by tuto Vastayku pojmenovalo jako vílu. Ale tak si oni neříkali. Byla prostě Vastayou. Byla magií obdařenou bytostí, která se jen snažila uniknout válce.

,,Prosím, Matko, ukaž mi cestu,‘‘ pošeptala k měsíci řečí svého kmene. Seděla s nohama zkříženýma pod sebou. Ruce položené na kolenou dlaněmi vzhůru a tváří vystavenou měsíčnímu svitu. Zavřela své oči a tiše naslouchala světu kolem sebe.

,,...ach dítě, jsi tak daleko...‘‘

,,Ano, Matko. Selhala jsem.‘‘

,,...dítě...neselhala jsi...zachránila jsi semínko naděje...‘‘

,,Matko, blíží se Noc. Nestačím najít bezpečné místo, než na svět padne temnota.‘‘

,,...otevři srdce, dítě...‘‘

Poslední slova zazněla jen vzdáleně. Matka byla pryč a dívka opět zůstala sama. Musela jít dál. Nebyl čas odpočívat. Nebyl čas... V tom jí pohled padl na drobné bílé kvítky. Byla si naprosto jistá, že tu kvítky při jejím příchodu nebyly. Byl to dar. Dar od Matky.

,,Sen,‘‘ špitla si pro sebe.

Poklekla k malým rostlinkám a pronesla tichou motlitbu díků. Teprve potom mohla sesbírat vše, co potřebovala. Tohle byla bylina, kterou její kmen využíval při mnoha příležitostech. Výtažky ze snu byly velmi užitečné při bolestech, pomáhaly na horečku, zbavovaly vodu nečistot. Také byl hojně využíván při lovu. Při malém množství byl sen velmi prospěšný, ale při vyšší dávce byl smrtící. Byl to prudký jed. Neměl žádný zápach, žádnou chuť a dokonce ani zbarvení. Byl to tichý a lstivý zabiják. Jeho účinky nastupovaly velmi rychle. Při požití dostatečného množství, smrt nastala do tří minut. Nebolelo to. Oběť prostě upadla do bezvědomí stejně, jako by jen usnula.

Příprava jedu trvala jen několik desítek minut. Toto děvče bylo velmi zručné při jeho výrobě. Nalila roztok do malé lahvičky a opatrně ji zazátkovala. Potom ji uložila do kapsy na opasku a uklidila po sobě nepořádek. Hlínou skryla ohořelé klacíky a pomocí magie nechala vyrůst novou trávu. Správně řečeno požádala Matku zemi o obnovu onoho místečka.

Jakmile po sobě skryla všechny stopy, vydala se dál na jih. Měla před sebou ještě dlouhou cestu. Musela se dostat na místo, které se jí odhalí. Toto proroctví se v jejím kmeni dědilo z matky na dceru celá staletí. V době nevyšší nouze se vhodné místo samo odhalí a její kmen opět povstane.

 

Šla několik hodin. Na nebi již zářila tři slunce a čekala jen na to poslední. Čtvrté slunce Arhio se ukazovala jen na dvě hodiny denně. Proběhlo přes nebeskou klenbu a opět se skrylo za obzorem. Nejdéle na nebi zůstávalo nejmenší slunce Alnio. Další dně slunce, Kathio a Mathio, jako by se pokoušela utéct jedno druhému. Pobíhaly po obloze každý den, jak se jim zachtělo, a vycházela a zapadala stejně tak. 

Už se pomalu blížilo pozdní odpoledne, když dorazila k pozoruhodné budově. Lépe řečeno taverně. Stála uprostřed nejtemnější části lesa. Slaměná střecha už měla svá nejlepší léta dávno za sebou. Ve stěně tu a tam chyběl kus kamene nebo hlíny, která to celé držela pohromadě. Malá dřevěná klenutá okna však odhalovala život. Ať to bylo sebezvláštnější stavení, někdo v něm žil.

Byla daleko od lidského světa. Snad by to mohlo být místo Vastayů. Ačkoliv si na podobná místa příliš nepotrpěli. Tedy zejména kmeny na severu. Ale kdo si mohl být jistý, že na jihu to chodí stejně.

Odhodlala se tedy přijít blíž. Jemně zaklepala na dveře. Vylekalo ji, že dřevo hrozivě zapraskalo. Ale nestihla nijak reagovat, protože se před ní otevřely.

Ve dveřích stál muž s trojcípou čepicí. Na každém cípu mu visela maličká rolnička a při každém sebemenším pohybu zacinkala. Obličej měl zarudlý a táhl z něj alkohol. K tomu, aby to poznala, nepotřebovala ani zbystřené smysly. Stál před ní Vastaya, ale jeho zjev se velice nápadně podobal lidem. Nebylo pochyb, že byl křížencem člověka a Vastaye.

,,Jaké milé překvapení,‘‘ zahalekal a uvolnil jí cestu.

,,Chtěla jsem se jen zeptat, zda by se zde dalo na jednu noc složit hlavu a dostat snad něco k jídlu.‘‘ Ta slova těžce lámala. Nebyla úplně zvyklá mluvit jižním dialektem Vastayů, ale muž si toho očividně nevšiml. Jen zahalekal něco o tom, že samozřejmě, jen ať už jde dál.

Protáhla se kolem něj a při tom si povšimla výrazných výčnělků vzadu na jeho krku. Bylo těžké odhadnout, zda to bylo dědictvím ze strany matky či otce, ale byla si jistá, že jeden z jeho rodičů patřil do kmene Říčních. Jejich předci byli potomky krokodýlů a mnohdy i jiných ještěrů.

,,Cestujete sama, drahá?‘‘

,,Bohužel ano.‘‘

Musela se mít velmi na pozoru. Bylo známo, že potomci tohoto kmene jsou velmi nepředvídatelní. Často se stávalo, že se mezi sebou napadali a jen těžko udržovali spojenecké dohody. Ačkoliv to byli jen další Vastayové, zůstala v nich zakořeněná chladnokrevná povaha.

Posadila se k malému stolku v rohu. Pozorně si prohlížela další hosty. Muž, který seděl u baru, měl hlavu položenou na desce a objímal při tom korbel s pivem. Nepoznala, zda usnul, nebo omdlel opilostí. Prostě tam ležel. Muž a žena u stolu v blízkosti krbu se k sobě nakláněli a něco si spolu špitali. Nedalo se předpokládat, že by mezi sebou měli intimnější vztah. Ale vyloučit se to taky nedalo. Muž v protějším rohu byl jiný než všichni ostatní. Upřeně se díval na mladou cizinku a snažil se jí nahlédnout pod kápi.

,,Musíte být hladová. Dovolil jsem si vám donést větší porci.‘‘

,,Děkuji,‘‘ špitla, ale nepodívala se k němu.

Podíval se stejným směrem jako ona a hrdelně se zasmál. ,,To je starý Bručoun. Pořád na něco civí, ale je neškodný.‘‘

,,Mohla bych se najíst v pokoji?‘‘

Byla to zcela běžná žádost. V jejích krajích by nad tou otázkou nikdo neremcal. Bohužel už dávno nebyla u sebe doma. Hospodský začal něco mrmlat, snažil se jí vysvětlit, že si tím není jistý. Ale nakonec s tím souhlasil. Samozřejmě za jistou provizi.

 

Dojedla a tiše snesla nádobí zpět dolů. Přesně jak slíbila. Muž se ženou zmizeli. Ten u baru stále nevěděl o světě. Ale ten v tom koutě byl najednou přímo před schodištěm.

Poděkovala hospodskému a s přáním dobrého spánku se odebrala do svého pokoje. Zavřela za sebou dveře. Zamkla a ještě dveře zajistila pomocí opěradla u židle. Teprve potom se odvážila sejmout z hlavy kápi. Masku si však nechala.

Poklekla do středu pokoje, přímo před malé okénko ve slámou zakryté střeše. Zkřížila si nohy a na kolena uložila ruce dlaněmi vzhůru. Zavřela oči a pronesla krátkou motlitbu. Žádala Matku o bezpečí noci a klidný spánek.

Nedůvěřovala tomu místu, ani jejím obyvatelům. Chtěla si jen odpočinout v posteli a hned brzy ráno zmizí v lese.

Pod polštář si ukryla dýku. Ulehla do měkké postele a teprve po sfouknutí svíčky si sejmula masku z tváře. Přikryla se tenkou, místy děravou dekou a zavřela své oči.

Její spánek nikdy nebyl tvrdý. Probudilo ji sebemenší šustnutí. A právě tu noc se stále budila. Po chodbě za tenkou stěnou se šourala nějaká osoba. O chvíli později něco spadlo dole v hostinci. Dupání na schodech. Zavírání okenic a skřípání dveří. Praskání prken v podlaze a cinkání klíčů u opasku hostinského.

Všechny ty zvuky dovedla přehlížet. Dokud se neozval zvuk, na který jako by celou dobu čekala. Někdo se hrabal v jejím zámku. Tiše naslouchala, jak se narušitel rýpe v klíčové dírce a snaží se odemknout dveře. Naneštěstí byl velmi marný v tomto oboru a i tak jednoduchý zámek mu trvalo odemknout snad celou věčnost. Ve skutečnosti to bylo deset minut a čtyřicet jedna vteřin.

Bez hnutí ležela v posteli a v ruce pod polštářem svírala dýku. Nikdo z těch hlupáků nemohl tušit, že se setkal se skutečnou Vastayou z kmene Měsíce.

Do jejího pokoje vešel hostinský. V ruce třímal paklíč.

To ji zarazilo. Na co potřeboval paklíč, když má u pasu klíče od všech dveří a dokonce okenic?, problesklo jí hlavou.

Nicméně ten chlap se blížil. Tiše našlapoval, ale každý jeho krok byl neskutečně hlasitý. To byl další důvod, proč se dívka zarazila. Proč nezná vrzající prkna v podlaze?

Nehodlala se tím prozatím zabývat. Měla důležitější věci na starost.

Zastavil se kousek od ní. Mlčky si ji prohlížel a tentokrát si všiml jejích namodralých rtů a temných vlasů. Ačkoliv neměla otevřené oči, pochopil. Natáhl k ní ruku a přesně v ten moment ho popadla za zápěstí a prudce ho strhla k zemi. Skončila nad tím a dýku mu silně tiskla ke krku.

Vyplašeně na ni zíral. Stačilo málo a oči by mu vypadly z důlků. Sotva se byl schopný nadechnout, jak byl v šoku a taky mu v tom bránila dýka přímo pod ohryzkem.

,,Jen klid, chtěl jsem jen ten měšec,‘‘ zasýpal bolestně a ukázal na její věci u nočního stolku.

,,Jak dlouho máš tento podnik?‘‘

,,Cože?

,,Jak dlouho?‘‘ zavrčela a odhalila přitom špičáky. Bolestně zasténal a pokusil se mi vykroutit.

,,Celou věčnost,‘‘ zavyl do ticha.

Uhodila ho tupým koncem dýky a položila svou otázku znovu. Nedovedl jí na to však odpovědět. Jeho tvář byla rudá a ze spánku mu stékal pramínek krve. Tím se potvrdila její domněnka, že se nejedná o Vastayu, nýbrž o křížence.

Naposledy ho silně praštila. Upadl do bezvědomí. Hbitě se přes něj dostala ke dveřím. Vyhlédla na chodbu. Nikoho tam nezahlédla. Ještě chvíli čekala, že se odvážila vrátit do pokoje. Měla ještě spoustu práce, než směla odejít. A tak se do ní rychle pustila.

Na kousek hadru nakapala výtažek ze snu. Ten poté vložila do úst hospodského a zkontrolovala jeho tep. Teprve když se ujistila, že není v přímém ohrožení života, ho dotáhla k posteli a pevně ho k ní přivázala. Neopomněla ani na jeho ústa. Nehodlala ztratit výhodu, kterou jí tichá noc poskytovala.

V naučených pohybech se bleskově připravila k odchodu. Tvář měla opět skrytou pod maskou a vlasy pod kápí. Posbírala své věci a zmizela z pokoje oknem. Nemohla riskovat, že by někoho potkala po cestě k hlavním dveřím.

Našlapovala opatrně po slaměné střeše. Nebylo to nic snadného, ale Matka jí ukazovala cestu. Dávala na ni pozor.

Slezla po jednom z rohů v zadní části taverny. Opatrně doskočila na namrzlou zem a chtěla pokračovat, když za sebou zaslechla kroky.

,,Říkal jsem mu, aby si na tebe dával pozor. Neposlouchal.‘‘

Zůstala k němu stát zády. Ani se nepohnula. Jen tiše naslouchala. Taky se nepohnul. Potřebovala zjistit, s kým má tu čest. Pokud to byl další z nich, mělo by být snadné ho obelstít. Jenže on tu na ni přece čekal. Věděl, že se jí podaří uniknout z taverny a dokonce předvídal, kudy se bude snažit utéct.

,,Zabil skutečného majitele. Jeho ženu a děti. Nechal je pohozené v zadní části domu. Jsou to jen dva dny.‘‘

,,Proč mi to říkáš?‘‘

,,Musela sis všimnout, že se choval jinak. Předpokládám, že jsi poznala i jeho polovičatý původ.‘‘

Nehodlala mu nic potvrzovat, ani vyvracet. Naopak, hledala způsob, jak se z té situace dostat pryč. Mohla utíkat k lesu a pokusit se tak zmizet. Měla ještě dostatek snu, aby ho otrávila a zabila. Měla luk, otrávené i obyčejné šípy, dýku. Uměla bojovat velice dobře. Byla spousta způsobů, jak se zachovat.

Ale byla taky jedna přísaha, kterou složila.

Přísahala Matce, že nikdy nezabije úmyslně. Otrávila spoustu lidí. Mrzačila a bila je. Probojovala si cestu kamkoliv, ale nikdo z těch, které potkala, nezemřeli přímo. Mohli zemřít na následky, ale nikdy přímo. Nikdy nikoho nezranila tolik, aby ho připravila o život. Nechala Matku, aby si jejich život vzala, nebo jim ho ponechala.

,,Nedostaneš se odtud, žádný Vastaya nemůže vejít do lesa.‘‘

Pomalu jsem se otočila. To, co právě řekl, nemohla být pravda.

Stál tam ten podivný muž, který na ni nepřetržitě zíral. I nyní na ni hleděl, jakoby se snažil prohlédnout skrz její masku. Ruce měl v kapsách a najednou nepůsobil tak strašně.

,,Kdo jsi?‘‘

,,Patřím k jižním kmenům. Vydal jsem se hledat pomoc na sever, ale zůstal jsem uvěznění tady.‘‘

,,Jsi potomkem plazů, proč bych...‘‘

,,Proč bys mi měla věřit?‘‘ pousmál se.

Pomalu vztáhl ruku k výstupkům na čele. Podezřívavě si ho prohlížela. Sledovala, jak opatrně uchopil růžek, který bych charakteristickým rysem právě u Říčních kmenů. A pak ho najednou odloupnul.

Trhla sebou. Nikdy nic podobného neviděla. Nikdy dokonce neslyšela, že by některý Vastaya něco takové dovedl. Tohle byla chvíle, kdy sáhla po luku. Během jediného úderu srdce měla natažený luk a šíp byl připravený najít svůj cíl v hrudi muže před ním.

,,Schoval jsem se mezi nimi. Zabili každého, kdo nebyl Říční. Nemohl jsem odtud a nemohl jsem zůstat.‘‘

,,Kdes to vzal?‘‘

,,Je to jen kus hlíny a chlupů.‘‘

Ukázal jí tu věc na své dlani a opatrně si z ramene sundal kabát. Odhalil tmavou nazrzlou srst. Hned na to jí ukázal zuby. Výrazné špičáky dole i nahoře a ostré přední zuby. V očích si všimla záblesku, který rozhodně nepatřil Říčním.

,,Patříš k potomkům šelem.‘‘

Přikývl a už mnohem rychleji sundal i všechny ostatní výčnělky v okolí hlavy a ramen. Stále v ní však nevzbudil důvěru. O jižních kmenech se na sever nedostávalo příliš informací. Nemohla si být jistá, zda na ni nezaútočí.

,,Jsem Rakan,‘‘ ozval se, když se zrovna dívala k lesu. Krátce se k němu otočila, ale brzy svůj pohled opět obrátila ke stromům. ,,Jak se jmenuješ ty?‘‘

,,Xayah.‘‘ Její hlas téměř zanikl v nočním klidu, ale on to slyšel dobře.

Pozorně se na něj zadívala a nakonec usoudila, že pokud něco zkusí, bude připravená se bránit. Složila luk a šíp vrátila zpět to toulce na zádech. Rozešla se k lesu. Udělala sotva pár kroků, když za sebou zaslechla křupání trávy.

,,Kam to jdeš?‘‘

Varovně se na něj podívala. Okamžitě se zastavil a zůstal ji tiše pozorovat. Došla až k okraji lesa. Teprve tam se zastavila. Podívala se k měsíci. Potřebovala se jen ujistit, že ho nezakrývají mraky. Potřebovala, aby jí dodal odvahy.

A potom před sebe natáhla ruku. Rakan něco vykřikl, ale bylo už pozdě. Její tělo se vzneslo a neviditelná síla jí prudce odmrštila několik metrů daleko. Těžce dopadla na zmrzlou zem a ještě pár metrů se kutálela.

Zůstala ležet. Pokoušela se získat zpět vyražený dech. Potřebovala uklidnit svou hlavu, která se jí divoce točila. Bolestně zasténala. Oči se jí však otevřít nepodařilo. Nedovedla své tělo přimět k pohybu.

Něco těžce dopadlo vedle ní. Někdo se jí dotýkal. Rychle jí stáhl masku z tváře a podepřel hlavu tak, aby pro ni bylo snazší se nadechnout. Něco jí říkal, ale ona ho neslyšela. Byla to jen ozvěna někde v dálce. Šepot, který postrádal slova.

Ale potom zřetelně zaslechla něco docela jiného. Kroky. Cítila, jak se pod nimi otřásá zem. Něco se blížilo. Nebo spíš někdo.

Rakan ji popadl do náruče a snažil se ji dostat zpět do taverny. Ale najednou se zastavil. Pootevřela oči a uviděla hosty, kteří byli uvnitř ten předešlý večer, a pár dalších ohromných Říčních.

,,Copak to tu máme?‘‘ ozval se jeden z mužů.

,,Vypadá to, že svačinu,‘‘ rozesmála se žena.

,,Pravda, z té holky toho moc nebude.‘‘

,,Ale koukněte na ty vlasy a ty oči. Není to ta severská mrcha?‘‘

Rakan si nevěděl rady. Zíral na ty hlupáky a zároveň se ohlížel k blížícímu se dunění. Xayah se ho jemně dotkla a hlavou naznačila, aby ji postavil na nohy. Neochotně poslechla, ale stále ji mírně podpíral. Vytáhla z opasku lahvičku se snem a kápla si na jazyk jedinou kapku.

Téměř okamžitě bolest ustoupila. Hlava se jí přestala motat a ona se postavila pevně na své vlastní nohy. Opět lahvičku skryla a pomalu za zády natáhla luk.

,,Dej nám tu holku, kluku, a možná se ti nic nestane.‘‘

Už se nadechoval k odpovědi, když těsně kolem něj proletěl šíp. Zasáhl tu ženskou přímo do krku. Padla k zemi a bezmocně chrčela. Rakan se na ni překvapeně podíval, ale nebyl čas, aby cokoliv říkal.

Boj započal jen krátce potom. Říční nebyli příliš inteligentní a tak jim trvalo, než pochopili, co se děje. Vrhli se k nim. Xayah ještě stačila tři poslat k zemi pomocí šípů, než byla nucena bojovat s nožem.

Zem se otřásala stále více. Pro ni bylo snadné udržovat rovnováhu, ale pro Rakana to bylo stále těžší. Bylo zřejmé, že nebyl zvyklý bojovat v těchto podmínkách a taky se pohledem stále obracel k ní. Nemohl si pomoct. Musel se stále ujišťovat, zda je v pořádku.

Xayah dostala k zemi další dva. Ale nestihla však uskočit od toho dalšího. Silně ji udeřil. Podrazil jí nohy a než se nadávala, objevil se u nich další ohromný Vastaya. Oba se k ní vrhli a pokoušeli se ji udržet na zemi. Bojovala, jak jen mohla, ale byla v pasti.

A pak najednou oba zaúpěli. Jen na vteřinu povolili svůj stisk a dívka toho rychle využila. Sekla je do zápěstí, z nichž se řinula krev. Vyskočila na nohy připravená dál bojovat, ale šokoval ji pohled na útočníka, kterému se ti dva pokoušeli ubránit.

Obrovský tmavý narezlý vlk, který měl Rakanovy oči. Vytáhla luk a popadla hned dva šípy. Natáhla tětivu a zamířila. Zhluboka se nadechla. Zadržela dech a potom vystřelila. Šípy letěli vzduchem, až nakonec zasáhly svůj cíl.

Na nohou zůstali jen dva Vastayové. A těmi byli Rakan a Xayah.

,,Jsi měňavec,‘‘ špitla, jakmile vedle ní opět stanul v jeho obvyklé podobě.

,,Ano,‘‘ přiznal, ale odvrátil přitom svou tvář.

Chtěla ještě něco říct, ale v tom se rozpomněla, co se kolem právě děje. Popadla ho za ruku a táhla ho za sebou co možná nejrychleji. Společně se ukryli za dřevěné barely a vyhlíželi směrem, odkud se blížily těžké kroky. Nabraly na síle. Nyní zněly téměř jako hromobití. Zem se třásla.

,,Jsi od Měsíčních, že?‘‘

,,Říkáme si Lunary,‘‘ špitla tiše a pohledem neuhnula od třesoucích se stromů.

,,Opravdu umíte...‘‘ Zakryla mu pusu a ukázala před sebe.

Nad stromy se objevila obrovská ještěří hlava. Byla to stvůra, o které se nikde nic nevědělo. Kolovaly jen zvěsti, že Říční pochází z tvora, jež je obrovský plaz. Nebyl však nikdo, kdo by toto tvrzení potvrdil, či vyvrátil.

Ta zrůda si prohlédla okolí taverny a poté mocně zařvala. Její děti byly vážně raněné. Některé si dokonce již zavolala Matka. Ten řev byl bolestný a zároveň plný vzteku. Rozhlížela se kolem. Hledala útočníky, kteří si dovolili ublížit jejím dětem.

,,Myslíš, že nás najde?‘‘ zeptal se šeptem Rakan.

Xayah na něj vykulila oči. Právě je prozradil. A jak předpokládala. Ta obrovská potvora už na ně zírala. Všechen její vztek se právě obrátil na ně. Ona však neváhala. Popadla luk a šíp. Vystřelila a trefila ještěra přímo do měkké nozdry. Rozběhla se dál od domu a nechala Rakana za sebou.

Ještěr se právě obrátil pouze na dívku, která se mu neohroženě postavila. Opět natáhla šíp a zamířila. Ještěr prudce sklonil hlavu, aby nezasáhla nozdru, ale Xayah toho využila a místo toho prudce zvedla luk. Šíp letěl vzduchem. Ještěr již nestačil zareagovat.

Utíkala za dům, kde se mu na chvíli ztratí. Mezitím za sebou uslyšela bolestný ryk, když šíp zasáhl svůj cíl. Ještěr krvácel z nozdry. Měl omezený přísun vzduchu a navíc, byl napůl slepý. Stačilo jen málo, aby ho zranila dost na to, aby je nemohl pronásledovat.

Stále však byli uvěznění v okolí taverny.

Rakan se najednou objevil vedle ní. Oba se přitiskli ke stěně. Xayah kontrolovala počat šípů a snažila se popadnout dech. Zatímco Rakan se rozhlížel. Bylo vidět, o co se snaží, ale bylo to k ničemu. Ani jeden z nich netušil, jak se dostat pryč.

,,Matko,‘‘ pošeptala Xayah, ,,prosím, ochraňuj nás.‘‘

Rakan na ni nechápavě zíral, ale neodvážil se to jakkoliv komentovat. Dívka opět otevřela oči a připravila si šíp. Ještěr se nezvykle tiše dostal kolem domu. Vztekle se po nich ohnal nohou, ale nebyl dost rychlý. Oba se snadno dostali z jeho dosahu. Xayah opět vystřelila, ale její šíp nepronikl skrz hrubou kůži.

,,...dívej se pozorně, dítě...‘‘

Dívka se podívala k měsíci a tiše poděkovala.

,,Drž se u mě.‘‘

Rakan jen přikývl. Ještěr se po nich ohnal znovu, tentokrát by je však zasáhl, nebýt mladého měniče, který útok zastavil v podobě ohromného vlka. Jen mu pokynula hlavou a on se pokusil ještěra na chvíli odlákat.

Xayah sledovala jeho pohyby a potom to zahlédl. Malý prostor, kterým by se dalo rychle dostat do lesa. Bohužel to bylo přímo mezi zadními běhy ještěra. Bylo to nesmírně riskantní, ale byl to jediný způsob, který zahlédla. Vytáhla z opasku lahvičku se snem a mávla na Rakana, kolem kterého právě proletěla tlama plná ostrých zubů.

,,Rychle,‘‘ vykřikla a rozběhla se přímo proti ještěrovi. Ten krátce zůstal šokovaně stát na místě. Rakan se změnil zpět a následoval děvče. Proběhli mezi předníma nohama tvora, který se začal rychle otáčet, aby našel ty dvě protivné bytosti.

Ukázala na Rakana, aby byl tiše a sama se vydala kupředu. Dostala se až před zadní nohy, kde se zastavila. Rakan neuměl tak tiše chodit a tak mu musela poskytnout krytí. Vzala dýku a vší silou ji zabodla do měkké kůže. Hlasitý řev skryl Rakanovy kroky a dokonce i zvuk tříštění skla.

,,Co to bylo?‘‘ vyhrkl Rakan, když společně utíkali přímo k malé trhlině v bariéře. Skočili dopředu. Ještěr se akorát stočil. Přestal narušovat hranici bariéry a ta se okamžitě zase uzavřela.

Xayah se přikrčila v trávě a tiše sledovala ještěra, jak se zmítá v bariéře, která nyní věznila jeho samotného. Rakan se doplazil vedle ní. Tvor sebou házel a pokoušel se zbavit skla v ráně na břiše. Netušil, že sklo je ten nejmenší problém.

Trvalo to jen o pár minut déle, než u obyčejného Vastayi či člověka. Ještěr padl k zemi. Zůstal ležet a jeho dech byl stále slabší a slabší.

,,Co to s ním je?‘‘

,,Dar od Matky,‘‘ špitla Xayah, ,,sen.‘‘

Políbila brož nad srdcem a tiše poděkovala Matce, že jim pomohla.

 

Noc přečkali společně. Rakan se proměnil ve vlka a Xayah se přitiskla k němu. Celý zbytek noci ji zahříval a chránil. Až při svítání je probudil bolestný výkřik. Ten hospodský, pokud se tak vůbec dá nazývat, se probral a nějakým způsobem dostal z pout. A když našel ještěra, dal se do bolestného nářku.

Xayah se probrala sotva se ozval, Rakan krátce na to. Zavrčel na něj. Bylo znát, že by ho šel nejradši zlikvidovat, ale to mu nedovolila. Místo toho se odebrala dál do lesa.

,,Musím pokračovat v cestě,‘‘ oznámila mu věcně. ,,A ty by ses měl vrátit domů, severní kmeny jsou pryč. Našel bys tam jen bolestnou minulost.‘‘

,,Jižní kmeny jsou také pryč, právě proto jsem se vydal na sever.‘‘

Zůstala na něj němě zírat. Pokud je sever i jih zničený, znamená to, že je to mnohem horší, než předpokládala. Lidé si zabírají území, které jim nepatří a tím likvidují i mírumilovné Vastayské kmeny.

,,A navíc myslím, že jsem našel důvod zůstat,‘‘ promluvil tiše. Jemně se jí otřel o konečky prstů a ona se na něj překvapeně zadívala. Ještě nikdy necítila nic podobného, ale byla si jistá, že to chce cítit už navždy.

,,Možná bychom mohli cestovat společně,‘‘ špitla.

Rakan projevoval mnohem více emocí, než byla zvyklá. Avšak jak se krátce na to ukázalo, fungovalo mezi nimi něco jako magnetická přitažlivost. Jeden bez druhého se nepohnuli z místa. Bojovali bok po boku, dokud nenašli to správné místo.

Zaseli Měsíční semeno. Xayah pronesla zaříkadlo, jež ji naučila vůdkyně jejího kmene před dlouhými lety. Matka si ji vybrala, aby nesla Měsíční semeno, kdyby se něco stalo. Vybrala Xayah, která přísahala, že pro svůj úkol klidně položí život.

Matka nechala ze semene vyrůst mohutný strom, jehož větve se skláněly k zemi v ohromných provazcích stříbrných lístků. Vytvořila místo, kde měli Vastayové v bezpečí. A Xayah s Rakanem se dle její vůle stali vůdci, kteří svůj lid vedli ve víře v Matku a naprosto spravedlivě.