Volání měsíce

Probudila jsem se uprostřed noci. Měsíc mi zářil přímo do tváře jasným, bílým světlem, které mi nedovolilo znovu usnout. Nedovedla jsem od toho ohromného poskvrněného útvaru na obloze odtrhnout svůj pohled. Všechna má pozornost, všechen můj zájem byl pevně svázán právě s oním velikánem. Cítila jsem, jak mě k sobě volá. Vnímala jsem, jak ke mně natahuje své silné paže. Volal mě svým zničujícím hlasem. A já nedovedla odolat tomu volání, které tolik vábilo mé smysly. Jak bych taky mohla oponovat tak ohromné síle?

A pak jsem ucítila ten dotek. Někdo mě vzal za ruku. Vyděsilo mě pomyšlení, že to byl právě měsíc. Děsilo mě, že by mě povolal do svých řad. Věděla jsem, že se ten den blíží. Věděla jsem, že se blíží den, kdy se všechno změní. A až ten den nastane, už nikdy nebudu jako dřív. V ten den zemři a povstanu jako někdo naprosto odlišný.

Dnes to však jistě nebude, že? Ten dotek jsem totiž poznávala. Byl mi důvěrně známý. To teplo, které mě objalo, jakmile se mě dotkl. Jeho vůně mě obestřela krátce na to. Nic z toho mě však nedovedlo probudit z toho omámení, které s sebou přinášel měsíc. Jeho svit. Jeho zářivá přítomnost.

,,Vrať se mi,‘‘ ozvalo se mi těsně u hlavy. Ve vlasech mě lechtal jeho horký dech. Jeho rty se otřely o mé ucho, když se ke mně přitiskl ještě blíž. Kolem holého břicha se mi omotala jeho silná paže. Tolik jsem toužila pohlédnout na něj. Tolik jsem toužila skrýt se v jeho objetí. Prosila jsem, aby mě zachránil. Aby mě před tím vším ochránil.

Netuším, jak dlouho jsem byla upoutaná k tomu nebeskému obrovi. Volal mě stále silněji. Stále zoufaleji. Volal mě s neutuchající potřebou. Začal mi krást poslední zbytky soustředění. Začínala jsem se ztrácet v tom světle, které s sebou přinášel. On se mi začal vytrácet, jak ho postupně nahrazoval měsíc. Ztrácela jsem se z jeho světa. Vytrácela jsem se ze světa živých.

Jeho tvář se objevila jen kousek od té mé. Neuvědomila jsem si, kdy se ocitl nade mnou. Netušila jsem, kdy se stalo, že mě jeho dlaně pálily na tvářích. Pomalu se ke mně skláněl. Zastínil mi tak pohled na ten děsivý kruh na obloze. To volání se však stále ozývalo. Postupem času se změnilo na bolestné skřeky a vzlyky.

On tu však byl stále se mnou.

Jeho tvář byla jen maličký, nepatrný kousíček od té mé, když se zastavil. Díval se mi přímo do očí. Probodával mě těma zelenýma očima, ale nebylo na tom vůbec nic nepříjemného. Snažil se upoutat mou pozornost. Chtěl si získat můj pohled.

,,Zůstaň tu se mnou,‘‘ pošeptal téměř neslyšně. Avšak i přesto jeho hlas dovedl přehlušit zběsilé volání měsíce. Jeho prosba mi dodala tolik potřebnou sílu, abych se od měsíce odtáhla, ale to pouto se stále nepřetrhlo. Stále mě silně drželo u oblohy.

,,Neopouštěj mě,‘‘ žádal znovu. A tentokrát měsíci nedal šanci, aby jeho prosba zanikla. Jeho rty se jemně otřely o ty mé. Byl to jen letmý dotek, i to však stačilo, aby se má mysl probudila. Abych se konečně dovedla zhluboka nadechnout.

Zírala jsem do těch jeho zastřeně zelených očí. Tentokrát to byl on, kdo mě naprosto uhranul. Na tváři se mu objevil křivý úšklebek, který jsem nikdy dřív neviděla. Tento pohled skrýval za pevnou hradbou, kam mě dosud nepustil.

Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl překrásný. Byl dokonalý.

Propadla jsem mu, aniž bych si to vůbec uvědomila.

Sklonil se blíž a jemně se zmocnil mých rtů. Zmocnil se mě. Přivlastnil si mě. Má ústa . mé tělo. Mé srdce. Mou duši. S každým dalším polibkem jsem si byla jistější, že volání měsíce už nade mnou nikdy nebude mít žádnou moc.

,,Nenechám tě odejít,‘‘ vdechne mi do úst. Tiše zavzdychám nad silou těch slov. ,,Nikdy tě nepustím.‘‘

A já přísahala, že navždy zůstanu.