Jak jsem se stala zbloudilcem

Probudila jsem se do tichého klepání dešťových kapek na sklo okna. Bylo ještě příliš brzy, než aby bylo venku světlo. Sice jsem neotevřela oči, ale tu všudypřítomnou temnotu jsem cítila velmi jasně. Noc ještě neztrácela svou sílu. Statečně bojovala proti východu slunce. Ale brzy se síly měly přemístit. Brzy to bude právě slunce, kdo ovládne celou velikost oblohy. Ale než se tak stane, mohu se utápět v neutuchající temnotě noci.

Ťukání. Nerytmické, dunivé a nepřehlédnutelné. Právě to mě donutilo otevřít oči. Zírala jsem na větev stromu, která svými nehybnými prsty narážela do okenní tabulky v poryvu větru. Zdála se být zoufalá a strach nahánějící zároveň. Ruka stromu natahující své dlouhé ohyzdně zkroucené prsty přímo ke mně. Měla jsem touhu před tím utéct, ale neměla jsem kam. Stín té zrůdné věci se ke mně natahoval děsivou, plíživou rychlostí. Byl už téměř u mě. Slyšela jsem to zlověstné šeptání. Probojovávalo se mi hluboko do mysli. Cítila jsem chlad, který s sebou přinášelo, kterým mi křehly kosti v těle.

A pak ten zlověstně vyhlížející výjev přemohlo světlo z chodby. Přesně ve chvíli, kdy se mě ta zrůdnost pokusila dotknout, se ty dveře otevřely. Někdo mě musel zachránit, ale kdo by to mohl být, jsem netušila. Zámek dveří povolil. Dveře se otevřely. Ale nikde v jejich blízkosti, dokonce ani v chodbě nikdo nestál. Dopadalo na mě hřejivé žluté světlo, jehož původ jsem neznala. Zářivky v chodbě svítili studenou bílou, jejich světlo bylo chladné. Ovšem světlo, které dopadalo na mou kůži, bylo hřejivé. Dosud jsem na tomto místě nezažila nic podobného. Všechna světla v tomto domě vyzařovala chlad, problikávala a zhasínala v nejhorší možné chvíle. Náhodně se rozsvěcela i během noci a opět pohasínala. Zrnila a vydávala zlověstné zvuky.

Kde se vzalo to světlo, které mě ochránilo před stíny, jsem však netušila. Odnikud jsem neslyšela jedinou známku živé bytosti. Neslyšela jsem jediné vrznutí dřevěných parket, neslyšela jsem jediný krok, nebo snad nádech. Nic, co by naznačovalo, že je tohle místo někým obývané.

Najednou světlo zmizelo. Stejně rychle, jako se objevilo, tak i zmizelo. Nezůstalo po něm jediné známky. Okamžitě mě objal chlad. Zakusoval se do mého holého těla a nevynechal ani místa, která byla skrytá pod tenkým tričkem. Všude zavládlo tíživé ticho. Takové, které vám nahání husí kůži. Které vás děsí tak moc, až vás to ochromí.

Otočila jsem se k oknu. Větev stromu byla náhle snad na dva metry daleko od skla. Její červené podzimní listy se nechávaly smáčet studeným deštěm. Už nebyla děsivá. Měsíc nad korunou toho stromu ozařoval její malebnou krásu, které bych si za dne nevšimla. Byl to výjev, který na krátký okamžik dovedl zahnat ten děs, který panoval v tomto sídle.

Spustila jsem své nohy z postele. Do chodidel se mi okamžitě zabodl chlad. Po dlouhé době jsem opravdu litovala, že jsem si na noc nenechala alespoň ponožky. Už jsem přemýšlela, že bych si pro nějaký teplý pár došla, když se ke mně odněkud připlazila omamná vůně. Byly to bezpochyby květiny. Květiny, které rostou na louce během jara. Které svou vůní probouzí ospalý svět po zimě. Jenže nebylo jaro. Byl podzim. Během pár týdnů mělo začít mrznout.

Pomalu jsem vstala. Vrávoravými kroky jsem došla ke dveřím, které byly dosud otevřené. Nahlédla jsem do dlouhé temné chodby. Připadalo mi, jako by mě ta temnota chtěla pozřít. Byla naprosto nepropustná. Bezedná, nikde nekončící. Nevěřila bych, že by takovou tmu dovedlo zahnat sebesilnější světlo. Nic takového prostě nebylo možné. Byla jsem si tím téměř jistá.

Váhala jsem, zda mám překročit práh mého pokoje. Mohla jsem se prostě vrátit do postele a nic neřešit. Ale ta vůně květin ve mně probouzela neutuchající zvědavost. Lákala mě k sobě. Volala mě.

A tak jsem udělala první krok. Dveře se za mnou s hlasitou ránou zavřely. Leknutím jsem uskočila stranou. Sáhla jsme po klice, ale nedala se stisknout. Nešlo s ní pohnout ani o milimetr. Jako by ji někdo držel z druhé strany. Tak jsem se prostě vydala vstříc temnotě.

Rukou jsem se dotýkala stěny. Počítala jsem kroky, které jsem již udělala. Do hlavní vstupní haly to bylo přesně sto devadesát jedna kroků, z čehož bylo přesně šedesát schodů. Kráčela jsem chodbou a vyhýbala se občasným obrazům, sochám a dalším dekoracím. Nemohla jsem pochopit, proč v žádné z chodeb není jediné okno.

Postupovala jsme stále dál, dokud jsem se nedostala právě k hlavnímu schodišti. Hned jakmile jsem vešla do haly osvětlené slabým měsíčním světlem jsem si všimla spadeného saténového závěsu, který je dlouhý snad dvanáct metrů a široký přibližně čtyři metry. Vínový závěs ležel na zemi pod oknem, zatímco všechny ostatní byly na svých místech.

Chtěla jsem hledat původ té omamné květinové vůně, ale zdálo se, že přichází právě někde z haly. Proto jsem sešla všech čtyřicet sedm schodů. Pomalu jsem kráčela k závěsu, na kterém bylo něco zvláštního. Zdálo se, že pod ním něco je. Nedovedla jsem přesně určit, o co by mohlo jít, ale byla jsem si jistá, že ta hromada rozhodně není jen satén.

Klekla jsem si k hromadě. Jemně jsem se dotkla saténu, který byl zaprášený během let, kdy tu nikdo neuklízel. Tohle opuštěné místo nebude snadné opět zabydlet, problesklo mi hlavou. Začala jsem pomalu odkrývat kousek po kousku, když v tom z jednoho záhybu vypadla čísi ruka.

Ucukla jsem a padla na zadek. Zoufale jsem se pokusila uniknout z blízkosti té věci. Srdce mi divoce tlouklo. Šokem jsem nedovedla popadnout dech. Přemýšlela jsem, kdo by pod saténem mohl být, ale nikdy mě nenapadal. Byla jsem tu sama. A ještě dlouho to tak mělo zůstat. Prsty jsem si zajela do vlasů a snažila se vzpamatovat.

Trvalo mi několik dlouhých minut, než jsem se donutila jít zpátky. Odkrývala jsem poslední vrstvy látky, když přede mnou konečně leželo celé tělo.

Byla to dívka. Její zrzavé vlnité vlasy byly všude kolem její hlavy. Omotávaly se kolem jejího bledého těla. Kolem jejích rukou. Její pleť byla popelavě bílá. Rty měla namodralé. Její zelené oči byly prázdné. Bez života. Papírovou pokožkou jí prosvítaly namodralé linie žilek.

Děsil mě pohled na ni. Děsila mě skutečnost, kterou s sebou přinášela. Děsilo mě, co znamená objevení té dívky. Dotkla jsem se její tváře. Jemně jsem ji pohladila po tváři. Sklonila jsem se k ní a políbila ji na čelo. Po tvářích se mi kutálely slzy. Prosila jsem, aby se probudila. Aby se vrátila k životu.

Bylo to však marné.

 

Vstupní dveře se otevřely. Do haly vešli dva lidé. Muži. Jeden byl mladý a druhý starší. Sledovala jsem, jak se rozhlíží po velkolepé vstupní hale. Jak si prohlíží saténové závěsy. A pak jejich pohled dopadne k jednomu spadenému. Mladík se k němu pomalu rozejde. Něco ho k němu přitahuje. A já přesně vím, co to je. Cítila jsem to tu noc před několika lety. Vůni lučních květin na jaře. Květin, které přivolávají nový začátek. Které zažehnávají zimu.

Sleduju, jak chlapec odkrývá satén. Jak z jednoho záhybu vypadává křídově bledá ruka. Neucukne. Právě naopak. Zoufale odhazuje satén. Snaží se to tělo vyprostit z objetí saténu. Zoufale křičí na druhého muže. Ale ten mu neodpovídá. Jeho srdce již dávno nebije. Jeho otec zemřel. Dům ho pozřel.

Před chlapcem se objevuje tělo dívky. Její zrzavé vlnité vlasy objímají její drobné tělo. Její zelené oči jsou naprosto prázdné. Dívám se na to tělo. A po tvářích se mu kutálí slzy. Její tělo je nezvratitelnou připomínkou skutečnosti.

,,Ashlynn,‘‘ špitne chlapec.

Klečím před ním. Před tělem té dívky. Dívám se na ni. Do klína mi padají velké slzy, které jsou připomínkou bolesti, jež mi tato skutečnost přináší. Dívám se do jejích prázdných zelených očí. Chtěla bych se dotknout její popelavě bledé tváře, ale neudělám to.

Místo toho zvednu dlaň k mé vlastní tváři. Dotknu se jí a utřu jednu slzu. Chlapec sebou v ten moment prudce trhne. Upírá svůj pohled na tvář oné dívky. Je tam má vlastní slzy. Na její tváři je má slzy. Její slza je na mé tváři. Je to nepopiratelná skutečnost, že její tělo patří mě. Skutečnost, že má duše patří jí.

A v tu chvíli chlapec zvedne svou tvář ke mně. Dívá se na mě. Po tvářích se mu kutálí velké slzy. Dívá se přímo na mě. Nedívá se skrze mě. Není to, jako s tím mužem za ním. Ten netušil, jak blízko je jeho konec. Ovšem tento chlapec mě vidí. Vnímá mou přítomnost.

,,Omlouvám se, že mi tak dlouho trvalo tě najít, má lásko,‘‘ pošeptá tiše. Z pouzdra u pasu pomalu vytáhne dýku a přiloží si ji přímo k srdci. ,,Už nikdy tě neopustím, lásko. Budeme už navždy spolu.‘‘ A ještě než dozní poslední slabika, protne jeho srdce nůž.

Zalkne se. Ale nedá na sobě znát bolest. Jeho tělo se pomalu hroutí k zemi. Zůstane ležet v kaluži krve hned vedle toho mého. Vidím, jak mu z očí vyprchává život. Jak jeho oči přichází o svou září. Jak se propadají do prázdnoty. Sleduju, jak se jeho hruď přestává hýbat. Jak pomalu utichá jeho dech.

Zezadu mě obejmou silné paže. Cítím jeho dech těsně vedle mého ucha. Nemusím se otáčet, abych věděla, kdo to je. Nemusím nic říkat, abychom oba věděli, jak moc nám chyběl ten druhý. Až s ním jsem kompletní. Cítím, jak se moje srdce naplňuje jeho silou. Jeho láskou. Už nejsem zbloudilá duše. Našla jsem domov. Našla jsem své místo na zemi. Konečně jsem pochopila, že mé místo nikdy nebylo mezi živými. Nikdy jsem mezi ně nepatřila. Měla jsem zemřít, abych našla svou pravou lásku. Abych našla svou svobodu. Abych našla svůj smysl.

A můj smysl spočívá v ochraně tohoto místa. Náš společný úděl na tomto světě. Na věky.