Kožené umění

Venku už byla tma. Seděla jsem uprostřed noci u stolu. Jediné světlo mi poskytovala malá lampička, která osvětlovala kůži v mých rukách, ze které jsem dělala poslední doplněk. Začisťovala jsem okraje pásku. Opatrně a pomalu, abych ho nijak nepoškodila. Došla jsem až k přezce, která se leskla stříbrnou barvou, která se perfektně hodila ke stříbrné špičce polobotek.

          Dokončila jsem posledních pár detailů a nakonec ještě vyrazila iniciály. Jen málokdo by na první pohled poznal, z jaké kůže je vyrobený. A jen málokdo by ocenil její hodnotu.

          Zvednu ze země krabici se sametovou výplní a opatrně do ní uložím kožené polobotky se stříbrnou špičkou, které jsou vyrobeny přesně na míru. Nikdy nebude stejný pár. Tyto boty jsou jedinečné. Ještě jednou je vyleštím, než je přikryju sametovou látkou. Zavřu krabici víkem a hned na to si vezmu další krabičku. Smotám pásek a stejně jako boty ho uložím do luxusně vypadající krabičky.

          V uších mi zní hlasitá rocková hudba, v jejímž rytmu podupávám. Do dřevěné bedýnky uložím krabici s botami i tu s páskem. Přiložím i kostěné manžetové knoflíčky, kožený náramek a neopomenu ani na motýlka. Kostěný přívěsek nechám viset na temném proužku kůže, ale i tak vypadá velice elegantně. Všechny krabičky zkontroluju, aby nebyly poškozené, protože můj klient je velice vážený, ačkoliv za mou práci nezaplatí.

          Naložím bednu do kufru svého malého SUV a posadím se za volant. Ve zpětném zrcátku vidím černý pytel, který ukrývá zbytky kůže, které jsem ještě nespotřebovala. Kousek od něj je na nerezovém stole tělo. Zakrvácené a zbavené kůže. Na tváři se mi objevil úsměv, kterému jsem se nedovedla ubránit.

          Nastartovala jsem auto a vyrazila vstříc nočnímu městu.

          Projela jsem prázdnými ulicemi, po kterých se potulovalo jen několik podnapilých lidí, kteří se vraceli z barů. Pohledem jsem je porovnávala, ale nikdo mě nezaujal dostatečně na to, abych s ním marnila čas. Naposledy jsem odbočila a už jsem byla na dohled od budovy svého zákazníka. Zdánlivě obyčejný dvoupatrový bar, nad kterým bylo dalších patnáct pater, ve kterých byly pokoje pro vážené hosty, a v tom nejvyšším byla kancelář zdejšího pána podsvětí.

          Zastavila jsem před vchodem. Okamžitě se ke mně rozešel jeden z hlídačů, který mě chtěl upozornit, že zde nesmím stát. Vystoupila jsem. Vyšla jsem mu vstříc. Zamračil se, když mě poznal. Věděla jsem, že mají rozkaz mě nepouštět dál a taky jsem to obvykle respektovala, ale tentokrát jsem tu jako kurýr.

          ,,Ahoj Percy,‘‘ pronesu jemně, ale jeho výraz se nijak nezmění. Zastaví se těsně u mě a ohlédne se na své kolegy, kteří nás pozorují z úctyhodné vzdálenosti.

          ,,Víš, že sem nemáš chodit, Tori,‘‘ řekne tiše a znovu se ohlédne za sebe.

          ,,Hned mizím, jen jsem přivezla dárek pro Mortimera Beauforta.‘‘ Chvíli si mě mlčky prohlíží. Hledá v tom nějakou zradu. Ale nakonec přikývne. Jdu ke kufru, ve kterém je uložená má několika denní práce. Chci sáhnout po kličce, ale Percy mě předběhne.

          ,,Není v tom žádná výbušnina, že ne?‘‘ zeptá se částečně z legrace a částečně vážně. Jen zavrtím hlavou a on se konečně pousměje. ,,Neviděla jsi Cyrila?‘‘

          ,,Cyrila?‘‘

          ,,Před třemi dny ho šéf někam poslal, ale ještě se nevrátil.‘‘

          ,,Kdybych ho viděla, dám ti vědět.‘‘ Jen broukne něco jako děkuji a vezme bednu z mého auta. ,,Percy,‘‘ zastavím ho ještě, ,,víš něco o Nathanovi?‘‘ Ve tváři se mu mihne stín. Ví, co mezi námi je a je jeden z mála, kdo by nám nejradši pomohl.

          ,,Je v pořádku,‘‘ řekne jen. Rozejde se zpět k budově, ale po pár krocích se ke mně ještě otočí. ,,Mluví pořád jen o tobě. Chybíš mu, Tori.‘‘

          Ještě chvíli se dívám na jeho vzdalující se záda, než zmizí v budově. Jsem si jistá, že můj dárek Mortimer dostane do několika minut, ale nejsem si jistá, kdy přesně ho otevře. Musím odtud vypadnout, pokud nechci jeho vděk vidět příliš brzy.

         

Vrátím se domů krátce před svítáním. Radostně poskakuju k nerezovému stolu, na kterém se válí zbytky z mého projektu. Díky chladu se ještě nedostavily známky rozkladu. Posadím se na okraj stolu a prstem šťouchnu do jeho tváře. Pousměju se nad tím.

          ,,Je to paradox, nemyslíš?‘‘ řeknu jeho směrem. Vím, že mi neodpoví, ale nepotřebuju to. ,,Vím, co bys mi řekl, kdybys mohl.‘‘ Chytím ho za bradu a pootočím jeho tvář k sobě. Přišlo mi to komické. Ten, kdo se mě měl zbavit, teď leží vedle mě.

          ,,Mohli jsme být přátelé, Cyrile,‘‘ řeknu tiše. ,,Mohlo být všechno jinak. Jen kdybys nebyl na jeho straně.‘‘ Vezmu do ruky jeho peněženku, ve které má malou fotografii. Je na ní jen on a jeho rodiče. Paní Beaufortová se na ní směje. Vypadá šťastně. Dřepí vedle svého malého synka, Cyrila, kterého drží v náruči. Vedle nich stojí Mortimer, který se klasicky mračí. Ale v očích má něco, co mě překvapuje. Pýcha. Je pyšný na svou ženu a svého synka. To je něco, co jsem v jeho očích nikdy neviděla.

          ,,Chtěla jsem být jen šťastná,‘‘ řeknu tiše a znovu se pohledem vrátím k Cyrilově tváři. ,,Chtěla jsem být jen šťastná stejně jako tvá matka na této fotografii.‘‘

           V očích se mi objevily slzy. Nelitovala jsem toho, co jsem udělala. Cyrilova oběť mi byla lhostejná. Ale ten stesk po Nathanovi mě ničil. Bylo to už více jak tři měsíce, co jsme se neviděli. Snažila jsem se k němu dostat, ale Beaufortova ochranka mě vždy vyvedla. Na telefon mi neodpovídal. Emaily si nepřečetl. Napsal mi jen jednu zprávu: Mrzí mě to.

          Najednou mi začal zvonit telefon. Leknutím sebou trhnu tak, že spadnu ze stolu přímo na zem. Rychle se však vzpamatuju a doběhnu ke stolu. Nemůžu pod všemi těmi krámy najít mobil. Všude se válí kousky kůže, papíry a šablony, nože a ostatní nástroje.

          Když ho konečně najdu, uvidím na displeji jméno, které bych nečekala. Zírám na ta písmena. V hlavě mám prázdno. Nedovedu se k ničemu odhodlat. Mohla bych to nechat být. Odmítnut ten hovor. A nebo ho přijmout. Nemám tušení, co to znamená. Neočekávala jsem, že by mi volal zrovna on a v tuto chvíli se s tím neumím vyrovnat.

          Přejedu prstem po displeji. A hned na to se ozve jeho hlas. Mluví tiše, ale i tak ho slyším zcela zřetelně. Pomalu pozvednu telefon k uchu. Slyším jeho hlas, ale slovům nerozumím. Stojí mě hrozně námahy, abych se soustředila na význam jeho slov.

          ,,Tori? Viktorie?!‘‘

          ,,Ano?‘‘

          ,,Díkybohu,‘‘ oddechne si. ,,Musíš odtamtud okamžitě zmizet. Jede k tobě asi dvacet chlapů a nemají za cíl ti pohrozit.‘‘

          Když ta slova vysloví, zachvátí mě nadšení. Pokud má takovou reakci, musel se mu ten dárek líbit. Percy něco říká, ale já ho neposlouchám. Obrátím se k Cyrilovi a popoběhnu k němu. Vlepím mu drobný polibek na tvář a začnu se nekontrolovatelně smát. Percyho hlas zní vyděšeně, ale mě je to v tu chvíli jedno. Je mi jedno, co říká. Je mi jedno, co si o mě myslí.

          ,,Líbilo se mu to? Co na to říkal?‘‘ vyhrknu, sotva dovedu promluvit. Percy okamžitě ztichne.

          ,,Tori, proboha, poslala si mu boty z kůže jeho syna, co myslíš, že…‘‘

          ,,Slyšíš to, Cyrile? Tvému otci se ten dárek líbil!‘‘ vypísknu nadšeně a zatřesu jím.

          ,,Tori, zmiz odtamtud!‘‘ vykřikne na mě Percy. Na to ale už neodpovím. Ukončím hovor a hodím telefonem proti stěně.

          ,,Vzala bych tě sebou, Cyrile,‘‘ promluvím vlídně, ,,ale už budu muset jít. Neboj, někdo tě určitě vyzvedne.‘‘ Ještě mu vtisknu polibek na tvář na rozloučenou. ,,Budu pozdravovat tvého otce, Cyrile.‘‘

Odběhnu od něj. Popadnu svou tašku, která visí na opěradle židle. Za stolu vezmu notebook a všechno hodím do auta. Nastavím past na čas patnácti minut a odjistím ji. Naskočím do auta a vyjedu ven. Všechno vypadá přesně tak, jak by mělo. Nikdo by nepředpokládal, že je má laboratoř prázdná.

Vydám se na cestu. Po cestě počítám minuty do výbuchu a taky kolik budu muset překonat goril v Beaufortově budově. Bar by nemusel být tak těžký na překonání, ale těch čtrnáct pater nad tím… To nebude jen tak. Obzvlášť to nejvyšší patro, ve kterém je právě pan Mortimer Beaufort. Tak je můj cíl, který mě stále drží od Nathana.

Tentokrát nejedu k přednímu vchodu. Zastavím o ulici stranou. Vezmu si čtyři nože a pistoli, kterou si dám za pásek a schovám ji bundou. Jeden nůž po druhém vložím do pouzdra, které mám u pasu a na stehně. Vlasy si spletu do copu a vyrazím přesně v moment, kdy uběhne patnáctá minuta.

Na tváři se mi opět objeví úsměv. Přejdu cestu a zastavím se u bočního vchodu do budovy Beauforta. Vchod pro personál je zabezpečený na kartu a klíč. Bohužel pro mého drahého tchána, mám kartu, kterou jsem už několik měsíců zpět ukradla jednomu barmanovi, kterého si objednala starostova manželka. Chtěla koženou kabelku a k ní ladící kožené polobotky pro svého manžela.

Přiložím kartu a hned na to šperhákem odemknu dveře. Vejdu dovnitř. Bylo by snadné jít rovnou zasvé cílem, ale nerada bych skončila jako Cyril. Raději si dám na čas, než abych byla tak zbrklá.

Procházím spodním patrem budovy přímo k technickému schodišti, které vede k serverovně. Seběhnu betonové schodiště. Procházím úzkou chodbou, kterou se ke mně nesou hlasy ochranky. Hrají poker a jeden z nich zřejmě po několikáté prohrál.

,,Zdravíčko chlapci,‘‘ ozvu se kousek od nich, ,,asi jsem se trošku ztratila. Neporadili byste mi, kde jsou záchody?‘‘ Lekli se mě. Překvapeně si mě prohlíží a ani jeden z nich si neuvědomuje, kdo jsem. Vymění si pohled a potom se jeden z nich postaví a přijde ke mně.

,,Tady byste neměla být, slečno,‘‘ pronese slizkým hlasem.

V očích má jasně vepsané své nečisté úmysly. Ale já se tomu nebráním. Přivinu se k němu a jemně mu skousnu ucho. Jeho kolegové se tomu zasmějí, jakmile vzrušeně zavzdychá. Když však bolestně zasténá podruhé, nemá to se slastí nic společného. Ovšem s nožem v břiše by to mohlo mít něco dočinění.

,,Není to nic osobního,‘‘ pošeptám mu do ucha. Prudce vytáhnu nůž a silně do něj strčím. Ztratí rovnováhu a dopadne přímo na stůl, který se pod jeho vahou rozletí na kusy. Jeho kolegové prudce vstanou.

Chvíli jim trvá, než si uvědomí, co se stalo. Využiju těch několika málo vteřin. Silně uhodím toho vedle mě a během toho nožem přetnu krk toho druhého. Loktem praštím do jeho krční páteř a oběma ruka ho chytím za hlavu. Kopnu třetího, který se ke mně rozběhl a hned na to prudce trhnu hlavou v mých rukách. Jeden padne se zlomeným vazem k zemi. Druhý se stále snaží zastavit krvácení, ale to se mu nedaří. Ovšem ten třetí už se po mě opět ohnal. Hravě jsem se mu vyhnula. Narazil do stěny za mnou a já mu mezi lopatky zabodla nůž. Pokusil se mě chytit, ale já mu nůž zarazila ještě hlouběji a prudce jím otočila proti směru hodinových ručiček. Krátce na to znehybnil.

Vytáhla jsem nůž z jeho zad a otřela krev do jeho kalhot. Jeden z nich ještě žil. Sípal bolestí. Snažil se něco říct, ale nešlo mu to. Vzala jsem košili, která byla spadená u převrácené židle. Došla jsem k němu a pevně mu ji přitiskla na krvácející ránu.

,,Drž to pevně,‘‘ broukla jsem a poplácala ho po rameni. Neměla jsem čas se s ním déle zdržovat. Stejně za chvíli zemře. Jen to bude trvat déle.

Prošla jsem kolem nich k místnosti s kamerovým systémem. Posadila jsem se na židli a nabourala se do systému. Udělala jsem v systému smyčku, podle které jsou vrchní patra naprosto vylidněná. Hlídači jsou na svých místech a nic se nikde neděje. Pozorně jsem zkontrolovala všechny smyčky, aby se nikde neobjevilo něco, co by působilo podezřele.

Potom jsem místnost zamkla a klíč si nechala u sebe. Chlapík s košilí na krku stále žil. Byl na tom špatně. Byl bledý jako křída. Zběžně jsem si ho prohlédla a hned mi hlavou blesklo, jaká škoda je, že ho nemůžu vzít k sobě. Byla by z něj krásná sada pro dámu. Kožená vestička, nebo možná korzet, kabelka a lodičky, pásek. Ale na tohle nebyl čas.

Zamířila jsem přímo k výtahu. Nechala jsem se jít vyvést do nejvyššího patra, kam to šlo bez prověrky. Bylo to dvanácté patro, ale já potřebovala až do sedmnáctého. Musím si obstarat kartu, nebo budu muset jít dál po schodech.

Vyjdu z výtahu. Je nezvyklé vidět chodbu úplně prázdnou, ale na druhou stranu Mortimer poslal dvacet svých goril na mě. Musel přiškrtit počet ochranky v těchto patrech a dost možná i v těch soukromých. Jdu přímo ke schodišti. Hledat hlídače s prověrkou by bylo příliš zdlouhavé.

Vytáhnu šperhák a chvilku si hraju se zámkem, než konečně povolí. Vytáhnu kartu, kterou jsem použila při vstupu do budovy a opatrně ji vložím do škvíry mezi dveřmi a zárubní. Pomalu otevřu dveře a protáhnu se vzniklou mezerou. Dveře opět pomalu zaklapnu. Naštěstí jsem nespustila alarm.

Další čtyři patra překonám snadno, ale to poslední je jiné. Dostat se do vrchního patra je celkem problém i normálně. Obzvlášť pokud jsem to zrovna já. Byla jsem tu naposledy před čtyřmi měsíci, kdy mi bylo sděleno, že se nemám vracet, pokud si nechci zaplavat. Dnes tu však stojím znovu a tentokrát mám na čele nakreslený terč.

Vyjdu posledních třicet schodů a bez okolků otevřu dveře. Okamžitě vytáhnu nože a vrhnu je proti dvěma mužům ochranky, kteří stojí u dveří kanceláře Mortimera Beauforta. Dnes se mi zabezpečení budovy zdá obzvlášť slabé. Něco tu nesedí.

Přeskočím skleněný stůl sekretářky, která ještě není v práci, a posadím se na její židli. Rychle se nabourám do systému. Je to mnohem snazší, když jsem zde dříve pracovala a nechala si tu tajné cestičky. Mortimer mě podcenil. Ale já nechci udělat tu stejnou chybu v jeho případě.

Dostanu se až do bezpečnostní sekce, ve které jsou údaje o všech zaměstnancích. Vyhledám si jejich polohy a zjistím, že dvacet z nich je opravdu v mé laboratoři. Podle údajů, které se mi podaří rychle vyhledat, je většina mrtvá. Nebo se tak alespoň jeví podle daných dat. Vrátím se k údajům této budovy.

Není to past. V budově je jen asi dvacet mužů a většina je ve spodních patrech. Hlídají vchody. Ale nikoho nenapadlo hlídat i ten boční. Teď už stojí i u výtahu a schodišť. Bohužel jsem se dostala až sem dřív, než zaujali své pozice. Percy mi bez pochyby dopomohl. Kdyby mě nevaroval, bylo by to mnohem těžší.

Vypnu systém a vstanu. Posbírám si nože, které nezapomenu otřít do mrtvých těl hlídačů. Zastrčím si nože do pouzder a upravím si oblečení. Přece jen jdu navštívit svého tchána. Musím vypadat k světu. Nechci si udělat ostudu.

Zaklepu na dveře.

,,Vstupte,‘‘ zahřmí Mortimerův hlas.

Vezmu za kliku a vejdu. Stojí zády ke mně. Dívá se z okna a v ruce drží skleničku whisky. Na stole má položenou krabici s botami a na zemi vedle něj bednu se zbytkem věcí. Rozzáří se mi oči při tom pohledu. Jdu k němu. Našlapuju potichu.

,,Je ta záležitost vyřízená?‘‘ promluví chladným hlasem.

,,Záleží, co tou záležitostí míníte, pane Beauforte,‘‘ ozvu se klidným hlasem.

Hned se narovná v ramenou. Ne, že by se předtím hrbil, ale teď je ještě napřímenější. Působí až nelidsky dokonale. Jeho děti se od něj tolik lišily. Lehkomyslný Cyril a dobrosrdečný Nathan. Ani jeden z nich není chladný a nekompromisní mafiánský boss. Cyril nikdy nebyl dost chytrý na to, aby se alespoň přiblížil svému otci. Nathan naopak mohl být jako jeho otec, ale to břemeno ho tížilo. Nechtěl být jako on. Chtěl si najít vlastní cestu, ale otec ho nepustil.

A teď jsme tu. Tváří v tvář jeden druhému.

,,Victorie,‘‘ pronese moje jméno tak opovržlivě, jako by to vyplivl. ,,Čemu vděčím za tvou návštěvu?‘‘ Pomalu se ke mně otočí a napije se ze skleničky.

,,Chtěla jsem se osobně zeptat, jak se vám dárek líbil. Dala jsem si na něj opravdu záležet.‘‘ Jeho pohled se zachmuří. Zmizí z něj poslední kousky života. Zasáhla jsem to správné místo. Našla jsem jeho slabinu a zničila ji. To ovšem nestačilo k tomu, abych ho dostala na kolena. Tento muž má obzvlášť tuhý kořínek.

,,Přemýšlel jsem, co s tebou, Victorie. Očividně s tebou jsou jen samé problémy a já na to nemám čas. Poslal jsem dvacet mužů, aby tě zlikvidovali, a přesto jsi tady. Je přímo neuvěřitelné, jak otravná dovede být mála devatenáctiletá holka.‘‘

,,Nedělala bych problémy, kdybyste se mě nesnažil rozdělit s Nathanem.‘‘

,,Ach ano, Nathan,‘‘ pronese tak chladně, až mi po zádech přeběhne mráz. ,,Začínám přemýšlet, co uděláš s ním, když mi Cyrila pošleš v krabici.‘‘

Tato poznámka trefila přesně to místo, které jsem si neměla jak chránit. Moje srdce. Zaváhala jsem nad odpovědí. Rozhodil mě a tím získal navrch. Ovšem neměla jsem v plánu ho v tom nechat příliš dlouho.

Vytáhla jsem z kapsy fotografii, kterou u sebe měl Cyril. Udělala jsem ještě pár kroků k němu a hodila ji na stůl. Podíval se na ni a hned poznal, co je to za fotku. Poznala jsem to podle stínu, který se mu krátce mihnul v očích. Nic na to neřekl, ale já i tak věděla, že jsme opět vyrovnali naše síly.

,,Na té fotografii vypadá šťastně,‘‘ řeknu tiše. Mortimer se na mě podívá a chvíli si mě jen mlčky prohlíží.

,,Byla šťastná. Tehdy již byla těhotná s Nathanem. Cyril byl prvorozený, milovala ho, ale Nathan pro ni byl víc od prvního okamžiku, kdy zjistila, že je těhotná.‘‘ V jeho hlase se krátce ozvalo něco, co připomínalo lítost, ale rychle to zahnal a jeho hlas byl opět chladný. ,,Když Nathan přiznal své city k tobě… Na tom nezáleží. Nemůžu dovolit, abyste skončili spolu.‘‘

V tu chvíli se v jeho ruce objeví pistole. Nemám tušení, kde ji vzal, ale vím jistě, že nestihnu vytáhnout tu svou. A i kdyby… Nestihnu vystřelit včas. Okamžitě couvnu. V jeho očích se náhle objeví jediná emoce. Triumf. Právě mě ve všech ohledech převýšil. Náhle to byl on, kdo udává podmínky.

,,Máš poslední šanci, Viktorie. Nejradši bych tě zabil za to, co jsi udělala Cyrilovi. Ale dám ti poslední šanci. Odejdi a už se k Nathanovi nepřibližuj.‘‘

,,Nikdy,‘‘ vyprsknu na něj. Ani na vteřinu jsem se nad tím nemusela zamyslet. Odpověď byla jasná ještě dřív, než vyřkl svá slova. ,,Nikdy se ho nevzdám, dokud o mě on bude stát.‘‘

Mortimer Beaufort se rozesmál. On se umí smát. Mířil na mě zbraní a smál se jako smyslů zbavený. Nechápavě jsem se na něj dívala. Nevnímal můj zmatený pohled. Prostě se jen vysmíval mým slovům. Vysmíval se mně.

,,Jak víš, že o tebe ještě vůbec stojí, Vicotrie? Copak se tě v posledních měsících pokoušel najít? Kontaktoval tě?‘‘ Měl pravdu. Věděla jsem jen to, co mi řekl Percy. Mohl lhát. Co když už Nathan necítí to, co cítím já? Co když už mě nechce? Nemůžu se pořádně nadechnout. Ani na moment jsem na tuto variantu ani nepomyslela. Ani mě nenapadla. Ale co když je to právě to, co je skutečné. Co když jsem se tak moc ztratila ve svých představách, že jsem zapomněla, co je skutečné.

,,Nevěřím vám,‘‘ řeknu ochraptěle a vzhlédnu k němu.

,,Tak ať ti to řekne on sám,‘‘ pronese zcela bez jediné emoce. Podívám se k bočním dveřím. Zrovna jimi prošel mladík s blonďatou kšticí. Oči má sklopené, ale i tak přesně vím, jak zelené jsou. Pomalu jde ke svému otci, dokud se nepodívá po místnosti. Jakmile jeho pohled padne ke mně, zastaví se.

V očích má něco, co nedovedu popsat. Takovou zvláštní směs pocitů. Překvapení. Strach. Lásku. Zmatek. Radost. A mnohem víc. Pohledem putuje ke svému otci, který na mě stále míří svou zbraň. Uvědomuje si, co to znamená a chvíli neví, co by měl udělat.

,,Nathane, to je milé, že ses tu ukázal.‘‘

,,Otče, co se tady děje? Proč na ni míříš?‘‘

,,Může odejít, pokud se už nikdy nevrátí. Pokud zůstane, nepřežije.‘‘ Vysvětlí to naprosto lhostejně, jako by přesně věděl, že jeho syn bude na jeho straně. A já bych tomu nikdy dřív nevěřila, ale v tento moment jsem zmatená.  Najednou si tím nejsem tak jistá, jak před několika málo okamžiky.

,,Nikdy neodejdu,‘‘ pronesu pevně s pohledem upřeným na Nathana.

,,Tvé rozhodnutí, Viktorie.‘‘ Podívám se na Mortimera, který právě odjistil zbraň. Ani se nesnažím uskočit stranou. Nechávám to osudu. Už nechci utíkat, skrývat se a bojovat za to, co mám právě teď na dosah.

Podívám se zpět k Nathanovi, který je najednou těsně u mě. Chytí mě kolem pasu. Ozve se výstřel. Letím vzduchem a Nathan se mnou. Ten okamžik trvá celou věčnost. Než dopadneme na podlahu, mám pocit, jako bychom letěly několik desítek minut.

Jakmile jsem dopadla na zem. Projela mým tělem vlna bolesti. Ještě jsem se kus odkutálela, než jsem zůstala bezvládně ležet. Snažila jsem se popadnout dech. Při tom pádu jsem si ho vyrazila. Koutkem oka jsem si všimla Mortimera, který kolem mě proběhl. Netušila jsem, co se děje. Byla jsem dezorientovaná. Všechno se mi mlžilo před očima. Jako bych byla strašně opilá.

Když mi konečně přestalo zvonit v uších a popadla jsem dech, posadila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Mortimer už dávno nebyl u svého stolu. Pohledem jsem zamířila k místu, kde stál předtím Nathan. Jakmile jsem ho spatřila nad Nathanem, nemohla jsem se nadechnout. Klečel nad ním a něco říkal, ale já jsem to neslyšela. Doléhala ke mně jen slabá ozvěna jeho hlasu.

Pomalu jsem vstala. Tiše, aby si mě nevšiml. Pomalu jsem vytáhla nůž a krok po kroku se k němu blížila. Nathan se vůbec nehýbal. Mísil se ve mně vztek a bolest. Právě mi zastřelil toho, koho jsem milovala. Zastřelil ho kvůli mně. Je to moje vina.

Postavím se nad něj a hrubě ho chytnu za vlasy. Zakloním mu hlavu a ke krku mu přiložím čepel nože. Ani se nepohne. Dívá se mi do tváře. V očích má slzy. Nebo se mi to alespoň zdá. V očích mě začnou pálit slzy. Třesou se mi ruce, ale stisk nepovolím.

,,Chtěli jsme být jen spolu,‘‘ řeknu mezi vzlyky. ,,Nic víc jsme nechtěli. Miluju ho a vy jste mi ho vzal.‘‘ Už se déle nedovedu udržet. Rozbrečím se. Po tvářích se mi kutálí slzy, které mu padají do tváře.

,,Chtěli jsme být jen spolu,‘‘ zopakuju mezi vzlyky. Nic mi na to neřekne. Možná kdyby to udělal, jen by urychlil to, co se chystám udělat. Stáhnu mu hlavu ještě víc dozadu a prudce trhnu rukou, ve které mám nůž. Čepel nože mu projede skrz kůži na krku a bez námahy přetne žíly.

Strhnu ho dozadu, aby nespadl na Nathana. Sleduju, jak se mu z krku valí krev. Zalyká se vlastní krví. Umírá v bolestech a já si ten pohled užívám. Světlo v jeho očích pomalu bledne, až úplně pohasne. Je mrtvý. Zabila jsem ho, ačkoliv jsem ještě v noci nic takového neplánovala. Vší silou jsem nůž vrhla proti jeho srdci. Bylo to ze vzteku a zároveň mě naprosto ničila ta bolest, kterou jsem cítila.

Padla jsem k Nathanovi na kolena. Přes slzy jsem sotva viděla jeho tvář. Vzlykala jsem a bylo mi jedno, jestli mě takhle někdo najde. Nezáleželo mi na tom, co se mnou teď bude. Nedovedla jsem se udržet ani na kolenou. Neměla jsem na to sílu.

Položila jsem si hlavu na jeho hruď. Přes vzlyky jsem neslyšela vůbec nic. Neslyšela bych nikoho přicházet. Ani bych si nevšimla, že mě tu někdo našel. Bylo mi to jedno. Už jsem neměla pro co žít. Všechno najednou postrádalo smysl. Všechno bylo bez Nathana zbytečné.

Netuším, jak dlouho jsem tam s Nathanem ležela. Mohla to být jen chvíle, ale taky několik hodin. Ztratila jsem pojem o čase. Když v tom se mě náhle někdo dotkl. Leknutím jsem sebou trhla. Prudce jsem se posadila. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikdo v kanceláři nebyl. Tedy nikdo, kdo by se mě mohl dotknout. Možná jsem začala bláznit. Třeba se mi to jen zdálo.

Utřela jsem si uplakané oči. Netušila jsem, co mám dělat. Byla jsem ztracená. Opět jsem se začala ztrácet v myšlenkách, když se mě někdo dotknul. Trhla jsem sebou jako předtím, ale tentokrát mě někdo zadržel. Někdo mi sevřel ruku. Zmateně jsem se dívala na prsty obemknuté kolem mé ruky, než jsem si uvědomila, komu patří.

,,Tori,‘‘ pošeptal slabým hlasem. Zalapala jsem po dechu, když mě přešel prvotní šok. To přece… Nemohla jsem tomu uvěřit. Padla jsem mu do náruče a on mě pevně sevřel. Možná ne tak pevně, jak by chtěl, ale bylo mi to v tu chvíli jedno.

,,Nathane,‘‘ pošeptala jsem mu do ucha. Stiskl mě ještě pevněji. ,,Myslela jsem, že jsem o tebe přišla,‘‘ vzlykala jsem mu do hrudě. Jemně mě hladil po zádech. Dokazoval mi, že je se mnou. Nepouštěl mě.

,,Trefil mě do ramene,‘‘ řekl bolestně. Kousek jsem se od něj odtáhla a podívala se mu do očí. Měl v nich slzy. ,,Musel jsem se praštit do hlavy a omdlít… Já…‘‘

Nenechala jsem ho to doříct. Políbila jsem ho. Nečekal to a tak mu trvalo pár vteřin, než mi polibek opětoval. Nechtěla jsem vědět, co se stalo. Nezáleželo na tom. Jediné, co bylo důležité, bylo to, že jsme spolu. Zachránil mě a já o něj nepřišla. Přišla jsem o něj bojovat, ale bez něj bych prohrála. Bez něj by to všechno bylo k ničemu.

Když jsme později vyšli před budovu Mortimera Beauforta, už jsme nebyli z dvou odlišných světů. Hranice mezi bohatým mafiánským synem a obyčejnou pomatenou holkou se setřela. A zůstali jsme jen MY. S jediným plánem: Zůstat navždy spolu a věnovat se koženému umění.