Cesta do pohádky

Když jsem byla malá, říkala mi babička, že každého čeká pohádka. Tehdy jsem si nedovolila jí odporovat. Jen jsem se zeptala, jestli se může stát, že někoho pohádka nečeká. Překvapeně se na mě podívala a potom zmizela ve svých myšlenkách.

          Tehdy mi bylo šest. Vyděsilo mě, jak z jejích očí zmizel lesk. Netušila jsem, co si o tom mám myslet. Když se konečně pohnula, oddechla jsem si. Nikdo mi nevysvětlil, co dělat, kdyby se jí snad něco stalo. Jemně mě pohladí po tváři a vlídně se na mě usměje. Zdá se, že si všimla mého zděšení a cítila se za to sama provinile.

          ,,Když mi bylo tolik co tobě, vyprávěla mi moje matka to stejné. Říkala mi, že jednoho dne poznám, že si mě našla pohádka, kterou budu moct prožít. Nevěřila jsem jí. Viděla jsem svého otce opilého pod stolem. Na tričku měl zvratky a sotva dýchal. Jak jsem mohla věřit na pohádku, když vedle mě byl důkaz o tom, že mámina pohádka nebyla skutečná.

          Ale ona se jen usmála. Vzala mé tváře a obrátila je od toho opilce. V jejích očích bylo něco, čeho jsem si do té doby sotva všimla. Urovnala moje rozčepýřené vlasy a potom začala vyprávět. Řekla mi, že její pohádka začala v den, kdy poznala svého muže. Jen hlavou pokynula k otci pod stolem a zasmála se nad tím. Ale nebyl to on, kdo jí měl tu pohádku dát. Byl to jen její začátek.

          Když jsem se narodila, začal můj otec pít a pít. Doma skoro nebyl. Podle mé matky to byl konec jeho pohádky, ale její pokračovala mnou. Vysvětlila mi, že její pohádkou jsem byla já a že nemohla být pyšnější. Když skončila, už jsem její pohádce věřila. Věřila jsem i tomu, že mě jednou taky čeká pohádka, která bude patřit jen mě.‘‘ Opět se ztratila ve vzpomínkách. Tehdy jsem tomu nedovedla porozumět, ale toužila jsem prožít pohádku, o které mi vyprávěla.

          ,,A co je tvá pohádka?‘‘ zeptala jsem se tiše. Přitáhla si mě blíž a pevně mě objala. Zadívala se do dálky a v očích se jí objevily slzy.

          ,,Myslela jsem, že mou pohádkou byl můj muž. Byl jsem tak šťastná, když jsem ho měla. Ale osud mě o něj připravil. Konec to však nebyl. Má pohádka pokračovala s mými dětmi. S Derekem a Laurou, tvojí maminkou. Ale ani ty mi osud nenechal. Dereka zastřelili, když se vracel domů a Laura… Laura zmizela. Nechala mi jen tebe. A můj příběh pokračuje s tebou. To díky tobě má pohádka stále žije, i přes všechny ty ztráty.‘‘

          Ani potom jsem tomu nevěřila. Potom babička nečekaně zemřela. Bylo mi čtrnáct. Přestala jsem čekat na svou pohádku. Její smrtí všechno skončilo. Potloukala jsem se životem. Žila jsem s otcem, ale sotva jsem ho vídala. Byl pořád pryč. Vracel se, když jsem odešla do školy a, než jsem se vrátila, byl pryč. Naučila jsem se přežít. Mohla jsem jít kamkoliv, ale dokud mi nebylo osmnáct, potřebovala jsem ho. Odmítala jsem se vydat sociálce.

          A teď jsem tady. Stojím na střeše jedné výškové budovy a zírám na ulici pode mnou. Bylo by tak snadné vykročit do prázdna a všechno to ukončit. Lidi tam dole byli tak malinkatí. Jako mravenci. Stačilo by je zašlápnout. Často jsem nad tím přemýšlela, jaké by to bylo někoho zabít, ale nikdy jsem se k tomu neodvážila.

          ,,Bee, můžeme?‘‘ ozval se Justin za mými zády a nabídl mi ruku. Chytila jsem se ho a ladně seskočila těsně vedle něj. Automaticky si mě k sobě přivinul a políbil mě. S láskou to nemělo nic společného, ale i tak jsem ty chvíle zbožňovala.

          ,,Justine, dej ty pracky z mé dcery,‘‘ zavrčel Dimitrij a probodával ho pohledem. Provokativně jsem Justina znovu políbila a on se tomu rozhodně nebránil.

          Potom jsem se rozešla k otci, který mě nabroušeně pozoroval. Nezapomněla jsem kroutit zadkem, což mi s vysokými podpatky nedělalo sebemenší problém. ,,Tak jdeme?‘‘

          ,,Říkal jsem ti, že se mi nelíbí, když se taháš s těmi grázly,‘‘ promlouval mi tiše do duše, zatímco jsme scházeli po požárním schodišti. ,,Co se ti na něm vůbec líbí?‘‘

          ,,Umí to v posteli, nic víc,‘‘ tiše ho odbiju a pokračuju dál.

          ,,Co by na to řekla…‘‘

          ,,Přestaň,‘‘ otočila jsem se k němu. Zabodávala jsem mu pohled přímo do očí. ,,Přestaň,‘‘ zavrčela jsem znovu, abych se ujistila, že tomu rozumí. Cítila jsem, jak mě oparně chytil za ruku a jen pomalu mi ji odtáhl stranou. Podívala jsem se tím směrem a všimla si nože, který jsem svírala. Ani jsem nevěděla, že jsem ho vytáhla.

          ,,To nic,‘‘ pošeptal mi tiše. Druhou rukou si mě přitáhl a pevně mě sevřel v náruči. ,,To nic,‘‘ zopakoval mi do vlasů. Schovala jsem nůž zpátky do pouzdra a taky ho objala. Nechtěla jsem mu ublížit. Nechtěla jsem. Chtěla jsem se mu omluvit, ale nedovedla jsem ze sebe dostat jediné slovo.

          ,,Máme tři minuty,‘‘ ozval se za mnou Justin. Odtáhla jsem se a přikývla jeho směrem. Táta se narovnal a jemně mě pohladil po tváři. Postavila jsem se ke stěně a potom se rozběhla v prostoru mezi rameny schodiště. Přeskočila jsem zábradlí a přitom si zapnula karabinu.

          Letěla jsem vzduchem. Cítila jsem se být tak volná, než mě lano zhouplo a já lehce dopadla na podestě o šest pater pod námi. Rychle jsem lano uvázala k zábradlí a dala signál Justinovi s tátou. Oba se mně pomalu slezli. Ani jeden neměl odvahu skočit stejně jako já. Viděla jsem na tátovi rozhořčení, ale nic neřekl.

          Justin mě vzal za ruku a stáhl mě za sebe. Věděla jsem, že to je rozkaz táty, ale byla jsem na to zvyklá. Jsem tátova princezna a jako správný král si svou holčičku chrání. Postavil se ke dveřím do jednoho z bytů a my s Justinem jsme zaujali svou pozici vedle nich.

          ,,Můžeme,‘‘ špitl Justin a táta vykopl dveře. Vtrhli dovnitř a já vešla jen

pár vteřin po nich. Nakráčela jsem si dovnitř, jako by mi to tam patřilo. Na pohovce si zrovna užíval náš člověk hned se dvěma štětkama. Jen jsem pokynula hlavou a ty dvě se hned choulily u zdi.

          ,,Ahojky,‘‘ řekla jsem něžným hlasem. Pozorně jsem se rozhlédla po pokoji. Prostorné apartmá. Moderní zařízení narušoval krb, který nádherně rozbíjel tu čistotu moderna.

          ,,Bee, copak ty taky?‘‘ vykoktal. ,,Nečekal jsem tě, jinak bych…‘‘

          ,,Nech si to, zlato,‘‘ špitla jsem a posadila jsem se k němu na pohovku. ,,Dlužíš nám peníze, drahoušku,‘‘ pošeptala jsem mu do ucha. Dotkla jsem se jeho tváře a on sebou mírně cukl. Líbilo se mi, jaký ze mě má strach. Pohladila jsem ho po tváři a přitáhla si ho ještě blíž.

          ,,Prosím,‘‘ pošeptal. Dala jsem si prst na rty a mírně zavrtěla hlavou. Jemně jsem se mu otřela rty o ty jeho. Zalapal po dechu. Z nepochopitelného důvodu ze mě vždy měli větší strach, než z mého otce. Udělala jsem to znovu. Byl úplně ztuhlý. Neodvážil se jakkoliv pohnout.

          Potom jsem ho políbila. Nejdřív jemně, abych mu dala čas se přidat. Když nereagoval, zatnula jsem mu nehty do stehna. Zalapal po dechu a já ho políbila mnohem dravěji. Už si nedovolil se zdráhat. Přidal se. Líbal mě a postupně se tím nechal strhnout. Položil si mě pod sebe a opatrně mě zalehl. Jeho ruka jela po mých bocích stále níž. Jeho polibky se pomalu přesunuly k mému krku.

          ,,To by stačilo,‘‘ ozval se tichý hlas. Ihned se ode mě odtáhl. S úsměvem jsem se posadila těsně vedle něj. A naposledy ho políbila na tvář. Až teď mu došlo, co to znamená.

          ,,Bee, to přece… Já to všechno zařídím, jen…‘‘

          ,,Pšššt.‘‘ Položila jsem mu prst na rty a kousla ho do lalůčku. ,,Já ti přece věřím, drahý,‘‘ šeptala jsem mu do ucha, ,,ale musíš přesvědčit jeho.‘‘ Ukázala jsem na schody. Můj otec zrovna scházel z vrchního podlaží apartmánu.

          ,,Hezky sis to tu zařídil,‘‘ konstatoval suše, ,,muselo to stát celý majlant.‘‘

          ,,Nebylo to…‘‘

          ,,Když máš na tohle všechno, Johne,‘‘ rozhodil rukama a pozorně se rozhlédl, ,,kde jsou mé peníze?‘‘

          ,,Zrovna jsem ti chtěl volat, že příští týden…‘‘ Prudce jsem se mu posadila do klína a přitlačila ho k opěradlu za ním. Ke krku jsem mu tiskla nůž. Všimla jsem si, jak se Justin prudce nadechl. Věděla jsem, jak moc po mě v ten moment touží. Ale držel se zpátky, tohle jsme nemohli podělat.

          ,,To je zajímavé, Johne,‘‘ ozval se chladně táta. Místností se nesly jeho kroky. Pomalu šel k nám. ,,Měl jsem dojem, že jsme měli stanovený termín. A dokonce jsem měl dojem, že to bylo 14.listopadu.‘‘

          ,,Nechtěl jsem tě ojebat. Dimitri, jak dlouho spolu pracujeme?‘‘ Táta na to nereagoval. Došel až k nám a posadil se přímo vedle mě. ,,Copak jsem tě někdy zklamal?‘‘

          ,,Nechtěj mě rozesmát,‘‘ ozve se táta naprosto chladně.

          ,,Nikdy jsem tě neodbal, vždy jsem dodržel svoje slovo. Tohle přece…‘‘

          ,,Kde jsi vzal prachy na tohle všechno, Johne? Dohoda zněla osmdesát ku dvaceti. Tak mi pověz, jak si tohle získal?‘‘

          ,,Byly to melouchy stranou, tobě jsem na prachy nikdy…‘‘

          ,,S kým si pracoval?‘‘ Na tohle neodpoví. Ví až příliš dobře, že každé další slovo by ho mohlo stát život. Rozhlédla jsem se po pokoji a v tom si toho všimla. Ladně jsem přeskočila pohovku a došla k baru u kuchyně. Vzala jsem ho ruky krabičku sirek a vrátila se za tátou. Podala jsem mu krabičku a posadila se na opěradlo za Johnem.

          ,,Nejsi tak hloupý, že ne?‘‘ rozesmál se můj táta. John sebou prudce trhl a pokusil se vstát, ale já ho ihned dostala zpět na pohovku a ocitla se zpět v jeho klíně.

          ,,Čekala jsem, že toho pod tou dekou skrýváš víc,‘‘ pošeptala jsem mu do ucha.

          ,,Vydíral…‘‘ Táta zvedne ruku, aby zmlkl. ,,Prosím, já to napravím. Dimitrij, dej mi ještě šanci, já přece…‘‘

          ,,Bee, skončili jsme.‘‘ Vzala jsem dva malé nože, které jsem skrývala v botě a vrhla je ke stěně, kde se stále krčily ty dvě holky. Jednou ránou jsem je obě zabila. Potom jsem Vstala a vzala za ruku Johna.

          ,,Bee, prosím,‘‘ žadonil, ,,udělám, cokoliv budeš chtít.‘‘ Tohle mě zaujalo. Strčila jsem ho k prosklené stěně a natiskla se na něj. Špičkou nože jsem mu jemně jela po klíční kosti a u toho se na něj usmívala.

          ,,Cokoliv?‘‘

          ,,Ano, cokoliv jen budeš chtít, jen mě nezabíjej.‘‘ V ten moment jsem ho políbila. Vracel mi polibky a dokonce mě objal, aby naše polibky ještě prohloubil. Nejradši bych si s ním ještě chvilku hrála, ale táta na mě čekal. Bylo třeba to ukončit.

          ,,Otevři to okno,‘‘ pošeptala jsem mu a on se na mě vylekaně podíval. Jen jsem přikývla a on to udělal. Třásly se mu ruce. Ale stále se mi snažil důvěřovat. Znal moje hry a věřil, že tohle je jedna z nich. Byla jsem mu stále blízko. Vítr si pohrával s mými vlasy, když jsem si ho k sobě přitáhla.

          ,,Uděláš pro mě cokoliv?‘‘ Jen přikývl. ,,Úplně cokoliv?‘‘ Opět přikývl a já se na něj nadšeně podívala. ,,Dobře,‘‘ dala jsem mu drobnou pusu na tvář a potom mu pošeptala do ucha. ,,Umřeš pro mě?‘‘ V očích se mu zrcadlila hrůza, ale věděl, že když mě neposlechne, bude to jen horší. Sledovala jsem ho, jak přelézá spodní část okna a stojí jen na velice tenkém rámu.

          ,,Bee,‘‘ pošeptal. Došla jsem k němu a opřela se o rám, kterého se držel. Dala jsem mu najevo, že poslouchám. Chtěl něco říct, ale nakonec zůstal mlčet. Naposledy mi pohlédl do očí a potom se pustil. Sledovala jsem, jak letí k zemi. Přišel o deku a jeho velice podprůměrná výbava byla až příliš odhalená.

Znechuceně jsem se odtáhla a zavřela za sebou okno. Táta se na mě udiveně díval, ale nic k tomu neříkal. Justin měl oproti němu jiný výraz. On ve mně viděl to, co můj otec odmítal. Viděl skutečnou podstatu mého srdce a dobře znal místa, kterým se musí vyhnout, aby zůstal naživu.

V ten moment, když jsem odcházela z toho domu, se ozvala ohlušující rána. Celý apartmán, do kterého jsme se vloupali, vyletěl do vzduchu. Otec se na mě naštvaně podíval, ale nenadával mi. Prostě nastoupil do auta a já se posadila s Justinem dozadu.

,,Bylo to nutný?‘‘ otočil se ke mně, když už jsme byli dost daleko.

,,Říkal si, že nechceš žádné stopy,‘‘ podotkla jsem a on si promnul unavené oči. Potřeboval čas, aby našel slova, kterými by mě seřval, ale žádná taková nenašel.

,,Ať si dává bacha, když nám leze do zakázek. Udělala jsem jen to, čeho ses ty bál. Poslala jsem mu varování, že se nám nemá plést do cesty.‘‘ Prudce dupl na brzdy. Zastaví na krajnici a vystoupí z auta dřív, než stihnu cokoliv dalšího říct. Sleduju ho, jak rychle obejde auto a vytáhne mě z auta.

Justin po mě okamžitě sáhl, ale nestihl mě chytit. Stála jsem přímo před svým otcem, který na mě zíral s přivřenýma očima. Neměla jsem z něj strach. Na to jsem byla až příliš zocelená, než abych se mu tak snadno poddala.

Slyšela jsem Justina, jak ke mně přispěchal, ale já mu naznačila, aby zůstal bokem. Nechtěla jsem, aby zasahoval, dokud se nedozvím, o co mu jde. Díval se na mě a pozorně si mě prohlížel. Hledal jakýkoliv náznak zrady. Cokoliv, co by mu potvrdilo, že jsem se spojila s nepřítelem.

,,Jak si věděla o Morelovi?‘‘ Pevně mi svírá ruku a dívá se na mě s tak chladným výrazem, že by každého jiného vyděsil k smrti.

,,Chtěl, abych pracovala pro něj,‘‘ odpovím s naprostým klidem. Nemám co skrývat, dokonce ani nemám důvod to déle tajit.

,,Naverboval tě a ty si ani nemrkla. Zradila si rodinu a ještě máš tu drzost se mi ukázat na očích?‘‘ křičel na mě s naprostou nenávistí. Pohrdal mnou.

,,Dal mi nabídku, dost slušnou na to, abych neměla důvod odmítnout.‘‘ Mluvila jsem naprosto klidně, což ho přivádělo k šílenství. Ale já i tak pokračovala. ,,Vzala jsem si ty peníze a výměnou za to, jsem měla zařídit, aby John přežil a ty si v tom baráku zůstal. Měl si vybouchnout spolu s tím bytem, tati.‘‘

Tohle ho zarazí. Najednou neví, co si o mně má myslet. Podívá se na Justina, který jen zvedne ruce na znamení, že o tom neměl sebemenší ponětí. Což je pravda. Nikdo o tom nevěděl. Zůstalo to jen mezi mnou a Morelem. Udělala jsem si z něj největšího nepřítele a přitom jsem nemrkla ani okem.

,,Zradila si mě a hned na to i jeho? Co si myslíš, že tě asi teď čeká?‘‘ vyprskne ta slova na mě s takovým vztekem, ale já se jen vlídně usměju a pohladím ho po tváři. Na rodinné hádky bude dost času hned, jak se vrátíme.

,,Zradila jsem jen jednoho z vás. Náš drahý John nás zradil, pracoval pro Morela a jen se tvářil, že jeho loajalita patří nám. Měla jsem ho udržet naživu, protože vedl Morelovo účetnictví. V bytě měl většinu jeho záznamů. Dokážeš si asi představit, co by se stalo, kdybys přišel o svého chlapíka.‘‘ Otec na mě nedůvěřivě zírá. Nevěří mi ani slovo.

,,Možná si zradila jeho, ale tím, že si přijala jeho peníze…‘‘

,,Nezradila jsem tě. Všechny peníze, které jsem od něj dostala, jsem schovala a předám ti je hned, jakmile se vrátíme domů. Jak si říkal. Rodinu je všechno, kdo zradí rodinu, je mrtvý.‘‘ Jeho tvář se na krátko uvolní. Prohlíží si mě a snaží se pochopit to, co jsem mu právě řekla.

,,Mám věřit tomu, že jsi celou dobu věrná rodině a hrála sis s Morelem, který by tě lusknutím prstů mohl…‘‘

,,Já si s ním stále hrát můžu.‘‘ Upozorním ho s velkým úsměvem na tváři. Když se na mě nechápavě podívá, vysvětlím to. ,,V bytě jsem nechala tělo. Postarala jsem se o to, aby se nedalo identifikovat, ale nedopatřením jsem tam nechala tvůj řidičák. Nebudou mít jediný důkaz, že bys to nemohl být ty a tak mrtvole dají tvé jméno. Morelo si bude myslet, že jsem svou úlohu splnila. Mohu si s ním dělat, co chci.‘‘

Chvíli mlčí a přemýšlí nad tím. A tak ještě dodám. ,,My si s ním můžeme dělat, co chceme. Máme ho v hrsti, tohle město je nyní naše, tati.‘‘

,,Proč to děláš?‘‘

,,Protože už vím, co znamenají babičky příběhy o pohádce. Tohle je má pohádka, tati. Cesta do mé pohádky. Cesta k mému štěstí.‘‘

 

Když mi bylo šest, nechápala jsem to.

Když mi bylo čtrnáct, přestala jsem v to věřit.

Když mi bylo devatenáct, stalo se to skutečností.

 

Babička měla pravdu. Každý máme právo na pohádku. Pro mou prababičku to byla její dcera. Pro mou babičku jsem to byla já. Pro mě je to Rodina. Dřív jsem se bála temnoty. Bála jsem se spousty věcí, ale vždy jsem měla babičku, která mě ochránila. Když zemřela, zůstala jsem v tomhle obrovském světě sama. Ale přestala jsem se bát. Naučila jsem se bojovat sama za sebe. A našla jsem cestu ke své pohádce.

          Byl to můj táta, který mě vzal pod svá křídla a představil mi mou Rodinu. Svět, co kterého jsem se narodila, se tolik lišil od světa, který mě dělal šťastnou. Už jsem se ho nebála. To on se bál mě. Kamkoliv jsem vešla, všichni věděli, kdo jsem. Nikdo se neodvážil na mě promluvit, pokud jsem mu nedala prostor. Morelo byl děsivý, ovládal velkou část města. Bohužel s nožem v hrudi jde špatně ovládat i jediná místnost.

          Dnes jsem oslavila dvacáté první narozeniny a všechno patří mé Rodině.

Morelo je jedna odrážka v historii, ze které opravdu zůstala jen vzpomínka. Jeho smrtí se moje pohádka stala skutečností. To já jsem nyní hlavou rodiny a můj otec je po mém boku. Moje jméno znají všichni. Beatrice Dolores Revengeová. Zdá se, že jsem měla odjakživa souzeno žít právě tuhle pohádku.