Ztracená ve vzpomínkách

     Seděla jsem vysoko nad jejich hlavami. Sledovala jsem jejich bezstarostné rozesmáté tváře. Vraceli se zpět do svých domovů. Zpět ke svým běžným životům. Na rohu ulice jsem zahlédla mladou dívku, která se culila na mladíka, který jí právě něco šeptal. Najednou začala poskakovat radostí a ocitla se v jeho náručí.

     Parta žen, které si povídaly a přitom se hlasitě smály. Spousta taxíků, které v podnapilých lidech viděli peníze. Všechny ty obyčejné věci, které byly tak vzdálené mému světu. Už jsem si nepamatovala, jaké je to žít. Zapomněla jsem na to, jaké je to být člověkem.

     Zadívala jsem se na posledních pár opozdilců. Ztratila jsem se ve svých myšlenkách. Snažila jsem se najít poslední útržky mých vzpomínek. Stále jsem doufala, že nejsou úplně ztracené. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Odmítala jsem se vzdát té naděje, která v tom byla. Měla jsem strach, že bych tím ztratila sama sebe.

     Najednou mým tělem projela ostrá bolest. Prudce jsem sebou trhla a s hrůzou si uvědomila, že je příliš pozdě. Skryla jsem se za ventilační šachtu. Všude kolem už byly ranní paprsky slunce.

     Seděla jsem zády opřená o plechovou bednu s koleny pod bradou. Dívala jsem se kolem sebe a až příliš si uvědomovala, co to znamená. Ocitla jsem se na střeše mrakodrapu obklopená sluncem, které mě během pár hodin zabije.

     Držela jsem se za popálenou ruku a snažila se nevnímat bolest, kterou mi ta rána působila. Tohle byla má noční můra. O tomto momentu se mi tolikrát zdálo a i tak jsem pořád chodila na střechy budov. Stále jsem sledovala lidi, jako bych věřila, že bych mezi ně jednou mohla znovu patřit.

     Všude kolem mě bylo příliš světla. Ztrácela jsem sílu. Pár paprsků se dotklo mého kotníku. Bolestně jsem se zalykala a pokoušela se před nimi skrýt. Můj úkryt se však neúprosně vytrácel. Stín mi mizel před očima. Měnil se ve sluncem zalité oblázky, které odrážely teplé sluneční paprsky a propalovaly mi kůži.

     ,,Lyro!‘‘ ozval se hlasitý výkřik. Už jsem neměla dost sil, abych se dovedla tím směrem podívat. Slyšela jsem něčí kroky, které se ke mně rychle blížily. Spěchaly ke mně, ale já věděla, že už neuvidím tvář člověka, kterému patřily. Tohle byl přece můj konec. Nebo snad ne? Mohla bych mít ještě šanci žít? Dá se vůbec tomuhle říkat život?

     Cítila jsem, jak mé tělo zahalil těžký kožený kabát. Páchl zatuchlinou a hnilobou, ale taky jsem v té staré kůži cítila něco známého. Voněl bezpečím. Záviděla jsem té dívce, kterou jsem dřív byla. Záviděla jsem jí, že znala tu vůni, že věděla, co to znamená.

     Slunce spalovalo mou kůži. Propalovalo se mým tělem. Všechny ty paprsky ohlodávaly mou duši, pokud jsem ještě nějakou měla. Vpisovaly mi do očí cejch, který už nikdy nezmizí. Připomínaly mi, že už do tohoto světa nepatřím.

     ,,Vydrž, Lyro,‘‘ ozval se opět ten hlas. Zněl jako neuvěřitelně vzdálená ozvěna muže, který mi byl povědomí. Měla jsem pocit, jako bych ho dřív znala. Možná tomu tak skutečně bylo, ale ty vzpomínky jsou nenávratně pryč.

     Hlasitá kovová rána. Chlad betonu pod mým tělem. Tma. Bolest jako by se na okamžik stáhla. Těžce jsem otevřela oči a uviděla cizí zápěstí. Směřovalo mi ke rtům, ale tohle nebylo správné. Odvrátila jsem hlavu. Nespokojené brblání. Znovu se o to pokusil, ale já ho opět odmítla uposlechnout.

     ,,Musíš se napít,‘‘ pošeptal mi do vlasů. Opřel si mé bezvládné tělo o sebe a položil své zápěstí na mé rty. Cítila jsem z něj strach. Těžký kovový zápach strachu, který mě pálil v nose.

     Když jsem i tentokrát odmítla, vzdal se. Zvedl mě ze země. Pomalu se mnou scházel schody. Mlčel, ale stále se nadechoval, jakoby mi chtěl něco říct. Znovu a znovu, ale nikdy nevyslovil jedinou hlásku.

     ,,Všechno bude v pořádku,‘‘ pronesl do ticha, ale měla jsem pocit, že to neříká mě. Znělo to spíš, jako by se snažil uklidnit sám o sebe. Jeho srdce tlouklo jako splašené. Přerývaně dýchal. Třásly se mu ruce i nohy. Jen těžko se nutil udělat další krok.

     ,,Máš ji,‘‘ ozval se něčí hlas. Přispěchal k němu a rychle mě vzal z jeho náruče. Nesl mě dál. Jeho srdce však tlouklo jinak, mnohem klidněji. Cítila jsem jeho radost. Nadšení, které jsem nedovedla pochopit. Nedovedla jsem nic z toho pochopit.

     Všechno mě to mátlo. V jejich světě jsem byla tak strašně ztracená a přitom mi byl tak povědomí. Měla jsem pocit, že je mi to tak známé, ale neměla jsem vzpomínky, které by mi to dovedly vysvětlit.

     ,,Nehojí se. Dal si jí napít?‘‘

     ,,Nedovolila mi to,‘‘ pošeptal vyčerpaně můj zachránce.

     Klekl si ke mně. Přiložil mi svou ruku ke rtům, ale já to nemohla udělat. Nechtěla jsem ani jednoho zabít. Neuměla jsem se ovládat. Odvrátila jsem se a tím se mi dostalo překvapeného zamručení.

     ,,Musíš se napít, jinak můžeš umřít.‘‘ Jen nepatrně jsem zavrtěla hlavou a odmítla další jeho pokus.

 ...

     Ztratila jsem vědomí. Nevzpomínala jsem si, co se stalo od chvíle, kdy jsem ležela v nákladovém prostoru dodávky. Matné útržky jen stěží dovedly nahradit tu skutečnost, která se odehrála.

     S velkou námahou jsem se posadila. Nikdo u mě nebyl. Všude byl cítit jen jejich pach. Shodila jsem ze sebe těžký kabát. Seděla jsem na měkké dece, která byla špinavá od mé krve, ale i tak voněla lidsky.

     Pomalu jsem vstala a tiše došla k bočním dveřím. Stále jsem se musela přidržovat stěn korby, abych se udržela na vratkých nohách. Chvilku jsem zápasila s klikou, než konečně povolila.

     Ovanul mě chladný vzduch. Rašelina, noční rosa a čistý lesní vzduch. Překvapeně jsem se dívala na temné nebe, které ozařovaly hvězdy a tenký srpek měsíce. Blížil se nov.

     Vyšla jsem z dodávky a celá se otřásla chladem, který mě obestřel. Vítr si pohrával s téměř bílými vlasy. Opět mi v mysli vytanuly myšlenky, jaké by to asi bylo, moci se nyní zhluboka nadechnout.

     ,,Je tu hezky, že?‘‘ ozval se těsně vedle mě cizí hlas. Prudce jsem sebou trhla a zůstala na něj překvapeně zírat. Díval se k nebi a nevěnoval mi žádnou pozornost. Ohlédla jsem se a uviděla dalšího, který zíral do ohniště.

     ,,Kdo jste?‘‘ špitla jsem téměř neslyšně. Podíval se na mě a na tváři se mu objevil pobavený úsměv. Mlčky si mě prohlížel, dokud mu nedošlo, že to myslím vážně.

     ,,Ty ho nepoznáváš?‘‘ Ukázal na starého muže, který s vážným výrazem zíral do divokých plamenů. Šedivé vlasy mu padaly do čela, zelené oči vypadaly zmučeně. Jemné vrásky kolem očí. Tmavé kruhy pod nimi. Zdál se hluboce ponořen do vlastních myšlenek, ačkoliv jsme na něj zírali.

     Jen jsem zavrtěla hlavou a obrátila se zpět k černovlasému mladíkovi, který na mě upíral neobvykle modré oči. Všimla jsem si, jak se jeho tvář zachmuřila, ale nic neřekl. Přistoupil ke mně blíž a trochu zdrženlivě mě chytil za ruku. Když se mě dotkl, jako by mnou projela elektřina. Zůstala jsem na něj němě zírat. V jeho očích bylo něco tak povědomého. Snažila jsem se rozpomenout, ale nenacházela jsem vzpomínky, které by mi cokoliv prozradily.

     Pomalu mě dovedl k ohništi, kde jsme se posadili kousek od toho muže. Zmateně jsem se na něj dívala. Jeho tvář mi byla zcela neznámá. Nepoznávala jsem jeho pach, ani nic jiného. Jeho oči se ke mně najednou zvedly. Dívaly se na mě zelené oči, pod kterými jsou tmavé kruhy a kolem nich jemné vrásky. Do čela mu padaly šedé vlasy. Na tváři se mi mihla radost, která se ihned zahalila v bolesti.

     ,,Jsem rád, že jsi tady, Lyro,‘‘ řekl tiše a pousmál se. ,,Já jsem Arthur a Thomase už znáš.‘‘

     ,,Zachránil jste mě,‘‘ pošeptala jsem téměř neslyšně. Jen přikývl a podíval se na kluka vedle mě. Snažila jsem se pochopit, jaký mezi sebou mají vztah. Nerozuměla jsem jejich pohledům, ani emoce, které se jim proháněly po tvářích. ,,Proč?‘‘

     ,,Hledali jsme tě hodně dlouho,‘‘ promluvil Thomas.

     ,,Já… Co si pamatuješ z doby před…‘‘

     ,,Smrtí?‘‘ špitla jsem. V jeho očích se objevilo něco, co jsem neznala. Zmateně jsem se dívala do jeho tváře a snažila se pochopit, co by to mohlo znamenat. Po chvilce ticha přikývl. ,,Ne,‘‘ broukla jsem a on se zadíval do plamenů, které tančily ve větru.

     ,,Měl byste jí to říct, doktore,‘‘ ozval se do ticha.

     ,,Když mi bylo osmnáct, poznal jsem báječnou mladou ženu. Dva roky na to se nám narodilo dítě, ale moje žena krátce na to zemřela. Zůstal jsem sám s malým stvořením, které bylo tak čisté jako moje zesnulá manželka. Snažil jsem se všechen čas trávit s tou posledním vzpomínkou na ni. Chtěl jsem, aby moje dítě bylo šťastné a dařilo se mi. Když jsme oslavili šestnácté narozeniny, stala se nehoda. Musel jsem do nemocnice, abych zachránil mladou ženu a její dvě děti.‘‘

     Zůstala jsem na něj němě zírat. Snažila jsem se přijít na to, proč mi tohle říkal. Doufala jsem, že bude pokračovat, ale v jeho očích se leskly slzy, které mě mátly o to víc. Obrátila jsem se na Thomase, který se díval do prázdna. Oba se tvářili zničeně, jako by už týdny nespali.

     ,,Hledali jste mě?‘‘ špitla jsem, když se stále neozývali.

     ,,Ano,‘‘ přitakal Thomas a nejistě mě chytil za ruku. ,,Doktor tě hledá už dlouho…‘‘

     ,,Thomasi,‘‘ obořil se na něj Arthur a prudce vstal. Jeho náhlé gesto mě vylekalo. Vyskočila jsem na nohy a odhalila své špičáky. Nasupeně jsem se na něj dívala a byla připravená po něm skočit, když ještě něco udělá.

     Všimla jsem si, jak se Thomas postavil mezi nás. Na to bych nereagovala, ale když zavrčel a v puse se mu zableskly tesáky, pochopila jsem, že jsem ve vážném problému. Okamžitě jsem ustoupila stranou. Nepřestávala jsem je sledovat. Ocitla jsem se v přítomnosti vlka a ještě podivného člověka. Netušila jsem, co od nich čekat. Mátli mě už jen svým chováním a teď ještě tohle.

     ,,Počkej, Lyro,‘‘ vyhrkl Thomas, ,,nechceme ti ublížit.‘‘

     ,,Jsi vlk. To kvůli vám jsem musela utéct a už jsem se nedokázala vrátit. To kvůli vám jsem zapomněla, kdo jsem. Nezachránili jste mě,‘‘ křičela jsem na ně. Po poslední větě mi z očí vytanuly slzy. Dívala jsem se na něj skrz zastřený výraz. ,,Vzali jste mi to, kým jsem byla.‘‘

     Nechtěla jsem před nimi vypadat slabá, ale nemohla jsem jinak. Nedokázala jsem se uklidnit. Cítila jsem mnohem větší bolest než tu, kterou mi způsobilo slunce. Padla jsem na kolena a výhružně syčela na dva muže, kteří se ke mně snažili dostat. Cítila jsem, jak se vzpouzí temnota uvnitř mě. Mysl mi zatemňovala žízeň, která neznala konce. Ačkoliv jsem jim nechtěla ublížit, nebyla jsem si jistá, jestli se mi podaří to ovládnout.

     Chytila jsem se za hlavu a snažila se bojovat sama se sebou. Měla jsem strach, že to nedokážu. Cítila jsem, jak se ve mně všechno vzdouvá. Bolestně jsem zasténala, když mě rozbolela hlava. Všechny svaly v těle se mi bolestně napínaly. Měla jsem pocit, jako by se mi chtěly zlámat všechny kosti v těle.

     ,,To nic,‘‘ pošeptal těsně vedle mě Thomas. Cítila jsem, jak se mého ramena dotkla jeho dlaň. Byl těsně přede mnou. Stačilo se trochu nahnout a mohla jsem alespoň na chvíli uhasit tu nepřirozenou žízeň. ,,Jsem tu s tebou,‘‘ našeptával mi. Pomalu si mě přitáhl blíž k sobě a jemně mě objal.

     Položila jsem si svou hlavu na jeho hruď. Nechala jsem svoje tělo zhroutit do jeho náruče. Neměla jsem dost sil, abych se tomu neustále bránila. Vzdala jsem souboj sama se sebou. Thomas mě jemně hladil po zádech a stále mi něco šeptal. Už dávno jsem nerozuměla slovům, která říkal.

     Jeho vůně mi byla strašně povědomá. Byla jsem si jistá, že ji znám. Znala jsem i ty oči. Znala jsem ty vlčí oči. On se na mě nedíval jako člověk. Díval se na mě jinak, ale nebylo to jen tím, kým byl. Začala jsem si uvědomovat, že jeho blízkost mě uklidňuje místo toho, aby mě děsila. Přitáhl si mě blíž k sobě. Naslouchala jsem jeho srdci, když v tom mi to došlo.

     Jeho dlaň na mé tváři. Úsměv, který mi věnoval, kdykoliv mě viděl. Šepot uprostřed dne, kdy jsem se budila z nočních můr. Jeho náruč, která dovedla rozehřát moje chladné tělo. Každá ta chvilka, kdy jsme byli jen mi dva. Vraceli se mi vzpomínky, o kterých jsem už dávno nevěděla. Ztratila jsem to všechno, ale najednou byli zpět.

     Kousek jsem se od něj odtáhla a podívala se do těch nádherných zelených očí. Viděla jsem v nich ty city, které jsem dosud nedovedla chápat. Pomalu jsem k němu zvedla ruku a dotkla se jeho tváře. V jeho očích se rozzářila naděje, které jsem si dosud nevšimla. Díval se mi přímo do očí. Zatajoval dech, jako by se bál, co bude následovat. Utápěla jsem se v těch jeho očích, když jsem se konečně odhodlala.

     Políbila jsem ho. Chvilku zkameněl, než mě k sobě silně přitiskl a prohloubil tak náš polibek. Ocitla jsem se na zemi. Ležel nade mnou a nepřestával mě líbat. Neměla jsem tušení, jak dlouho mě hledal, než se dočkal této chvíle. Netušila jsem, kolik nocí bděl strachy, že už mě třeba nikdy neuvidí.

     ,,Thomasi,‘‘ ozval se naštvaný hlas Arthura. Během vteřiny stál nade mnou těsně před mužem, který proti němu držel nůž. Vyskočila jsem na nohy a postavila se těsně za něj. Propletla jsem si s ním prsty a výhružně sledovala Arthura.

     ,,Tohle se tě netýká,‘‘ zavrčel Thomas.

     ,,Je to moje dítě,‘‘ křičel na něj, ,,to ty na ni nemáš právo.‘‘ Tahle věta mě bodla do srdce. Zůstala jsem na něj zírat, ale v mysli se mi neobjevila jediná vzpomínka, která by mi ho připomněla. Ačkoliv přiznal, kým je, netušila jsem, zda říká pravdu. Zmateně jsem se dívala na muže, který se ke mně snažil dostat.

     ,,Nevzpomínám si na svoje rodiče,‘‘ řekla jsem tiše a v jeho očích se objevil žal. Prohlížel si mou tvář, než konečně složil zbraň a ustoupil dozadu.

     ,,Dej na ni pozor, Thomasi,‘‘ pošeptal.

     Během chvíle vedle mě stál mohutný černý vlk. Díval se na mě jeho očima a já neměla pochyb, že je to stále on. Rukou jsem pronikla do jeho husté srsti, která byla neuvěřitelně jemná. Už jsem nepochybovala, že tohle je moje místo na světě. Poprvé jsem se necítila jako vyvrhel, našla jsem místo, které mi nikdo nemohl vzít.

     Rozběhli jsme se do lesa. Naposledy jsem se ohlédla k muži, který se na mě pousmál a zamával mi na rozloučenou. Thomas se zastavil kousek přede mnou. Díval se tím stejným směrem. Ještě naposledy jsem chtěla zkusit, jestli se mi nevrátí nějaká vzpomínka, která by mi prozradila, kým pro mě byl. Mávla jsem mu na znamení Sbohem a rozběhla se dál za Thomasem. Rozběhla jsem se vstříc budoucnosti, kde už nebudu sama.