Pocit mezi námi

      Slyšela jsem jen tep vlastního srdce. Nepravidelný a tak pomalý. Byla to jen ozvěna v tichu, které kolem mě nastalo. Každý další úder se zdál být slabší, ale v tom tichu zněl tak silně. Cítila jsem prázdnotu, která v něm sílila. Prázdnotu, která sílila, zatímco mé srdce sláblo.

     Poslední jiskry světla začínaly blednout. Pokoušela jsem se je udržet, ale zbývalo mi tak málo sil. Cítila jsem konec. Blížil se. Už byl tak blízko. Chlad začal olizovat konečky mých prstů. Plížil se po mém těle. Ovíjel se kolem mě jako had, zatímco mým tělem se rozlévala prázdnota jako jed.

     Každý další nádech byl těžší. Chladný vzduch mě pálil v plicích. Přímo hořely chladem. Krátké a mělké nádechy jen posilovaly zatracení. Naděje na přežití už dávno zmizela. Zůstal se mnou jen strach. Strach z nejistoty. Co bude, až opět zavřu oči? Otevřu je ještě někdy, nebo navždy zůstanu v temnotě? Co bude dál?

     V dálce zůstala poslední malinká jiskra. Poslední světélko, které tu se mnou ještě stále bylo. Zoufale jsem k němu natáhla svou roztřesenou ruku. Prosila jsem, aby mě nenechávalo samotnou. Prosila jsem, aby tu se mnou zůstalo až do mého konce.

     Napínala jsem všechny síly, abych se mu přiblížila. Obětovala jsem poslední síly tomu, abych se dostala blíž. Když v tom ta poslední jiskra pohasla.

     Ocitla jsem se v naprosté temnotě. Uvěznila mě nicota, ve které se ozýval jen děsivě mučivý tlukot mého vlastního srdce. Jeden úder… Úmorně dlouhá prodleva… Druhý úder…

     Zůstala jsem sama. Uvězněná v temnotě mého srdce. Obklopená prázdnotou. Polapená chladem. Mučená strachem. Zatracená.

     Myslí mi bleskla jeho tvář. Prudce jsem sebou trhla. Zmateně jsem v té temnotě hledala jeho pohled. Cítila jsem jeho přítomnost, ale nedovedla jsem ho najít. V očích mě pálily slzy. To vědomí, že je někde blízko, mě dohánělo k šílenství.

     Prosila jsem, aby se mi ukázal. Prosila jsem, aby mě skryl ve svém náručí. Prosila jsem, aby tu se mnou zůstal až do konce. Potřebovala jsem cítit jeho teplo. Jeho vůni. Jeho přítomnost.

    Jenže ten záchvěv tepla, který s sebou přinesl, náhle zmizel. Bolestně jsem vykřikla, ale můj hlas nebyl slyšet. Těžce jsem padla k zemi. Sotva jsem se dokázala nadechnout. Poslední úder srdce, který jsem slyšela, už dávno dozněl v nekonečné ozvěně, ale ten další stále nepřicházel.

     Chlad měnil mé tělo v led. Stravovala mě nicota toho prokletého místa. Nadešla chvíle, které jsem se děsila. Chvíle, kdy navždy propadnu temnotě. Marně jsem se snažila naposledy nadechnout. Přemlouvala jsem vlastní srdce, aby se ještě ozvalo. Avšak bylo to zbytečné. Mé srdce se změnilo v led. Cítila jsem, jak mě jeho chlad pohlcuje, dokud mé vědomí nepohaslo.

 

     Myslela jsem, že je to konec. Děsila jsem se, že navždy zůstanu v nicotě. Tak tomu ovšem nebylo. Opět jsem procitla. Stála jsem na tom stejném místě. Na měsícem zalité mýtině uprostřed lesa. Překvapeně jsem se dívala k nebi, kam se natahovaly vysoké stromy, jakoby se chtěly dotknout měsíce.

     Bylo to tak zvláštní. Najednou jsem se cítila tak svobodná. Jakoby mě už nedržela gravitace. Cítila jsem něco nového. Nic podobného jsem neznala. Ani jsem to nedovedla popsat. Ta volnost byla tak krásná.

     Najednou jsem zaslechla prasknutí větviček. Rychle jsem se otočila a uviděla jeho tvář. Tu jedinou, kterou jsem kdy milovala. Usmála jsem se, ale smích mě rychle přešel, když jsem si lépe prohlédla jeho výraz. Bolest, žal a smutek.

     Zmateně jsem se na něj dívala. Snažila jsem se pochopit, proč se tak tváří. Prohlížela jsem si ho. Sledovala jsem, jak v slzách padl na kolena. Odevzdaně klečel přímo přede mnou, ale nedíval se na mě.

     Pomalu jsem sklopila zrak a… To nemohlo být skutečné. To přece nemohla být pravda. Dívala jsem se sama na sebe. Tedy na to, co ze mě zbylo. Nebyl to sen. Nebyla to noční můra. Byla to děsivá realita.

     Došla jsem k němu a padla na kolena. Pomalu jsem k němu natáhla ruku a nejistě ji přiblížila k jeho tváři. V tom mu vystřelila ruka se zbraní. Pozorně se rozhlížel kolem sebe a mířil zbraní do stínů. Nechápavě jsem ho pozorovala a snažila se pochopit, co se stalo.

     Ještě kousek jsem se k němu přiblížila. Podívala jsem se na svoji ruku a dotkla se té jeho. Opět sebou prudce trhl. Překvapeně jsem si prohlížela svou dlaň. Mohla to být pravda? Mohl mě cítit? Jemně jsem ho pohladila po tváři a jeho ruka pomalu klesla. Pochopil to. Propukl v pláč a já taky. Cítil mě. On mě opravdu cítí, znělo mi v hlavě. Nedokázala jsem si představit, jaká muka prožíval.

     Objala jsem ho. Netušila jsem, jak je tohle možné. Nedovedla jsem vysvětlit, jak cítil můj dotek. Ale věděl, že jsem tam s ním. Cítil mou přítomnost. Zavřela jsem oči a snažila se rozpomenout, jak voněla jeho kůže. Chtěla jsem si vzpomenout, jak hřál.

     Jediný výstřel. Hlasitý zvuk, který pronikl klidem lesa. Vylekaně jsem otevřela oči a dívala se na zakrvácenou tvář mladého muže, kterého jsem milovala. On byl moje všechno. A najednou byl pryč.

     Volnost, kterou jsem cítila, se stala závažím, které mě dusilo. Pohltila mě bolest a ztráta. Přišla jsem o všechno, co jsem kdy měla. Bez něj můj svět nedával smysl. On byl kompasem, který mě vedl dál. Bez něj nebylo cesty, po které bych mohla jít dál. Tohle byl ten konec, kterého jsem se děsila.

     Cítila jsem, jak má duše chřadne. Začínala blednout. Vytrácet se. Bez něj nemohla existovat. Potápěla jsem se do nekonečného oceánu nicoty. Měla jsem utonout v samotě. Neměla jsem proč dál být. Neměla jsem sílu bojovat.

     Když v tom mě někdo chytil za ruku. Vytáhl mě nad hladinu a pevně sevřel v náruči. Pokusila jsem se od něj odtrhnout. Nestála jsem o záchranu. Můj svět se rozpadl. Otevřela jsem oči a první, co jsem spatřila, byly jeho nádherné oči. Zalapala jsem po dechu. Byl přímo přede mnou. To on mě vytáhl z nicoty. To on opět zažehl plamen v mém srdci.

     Cítila jsem ho. Cítila jsem jeho doteky. Jeho teplo mě hřálo, kdekoli se mě dotkl. Dívala jsem se mu do očí, které mi jasně říkaly, co ke mně cítí. Miloval mě nadevše, stejně jako já jeho. Jeho svět nedával smysl, když jsem v něm nebyla já. Rozhodl se obětovat vlastní život, abychom byli spolu.